Silvestrovské potěšení

Tak je to zase tady... Poslední den roku 2013. Už pár dní přemýšlím o tom, co všechno se během toho roku stalo, co všechno se stalo dobrého a co zlého. A najednou to zlé objevuji jako dobré, sama sebe překvapuji novými postřehy k situacím a zaraženě se přistihuji u úsměvu =)
Ach, jak je to pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré =) Škoda jen, že si to v těch chvílích neuvědomujeme. A když uvědomujeme, vlastně to nechceme vidět ani slyšet...
Mým silvestrovským potěšením je právě ten úsměv, který na své tváři objevím, protože to je známka toho, že ona bolístka už dávno není bolístkou, jen vzpomínkou a zkušeností..
Také je super to, že to nejsem jen já, kdo zjistí, že už mu na oné smutné situaci nezáleží, že odpustí a úsměv mi snad i oplatí =)
Nejvíc super je však to, že ty dobré vzpomínky neotupí, že pořád vyvolávají úsměv a radost =)

Silvestr je vzácný také tím, že něco končí a něco jiné začíná. Nový rok je úžasnou příležitostí začít od znovu. Možná ne ve všem, možná jen v něčem. Opustit věc či činnost, která už nám místo radosti dává jenom bolest a nudu. Myslím, že tohle očekávání máme všichni. Všichni doufáme, že tento rok už se to opravdu změní a my bude žít lepším a krásnějším životem. Vzhledem k mému rozhodnutí o potěšeních tomu letos opravdu věřit chci =))
Myslím, že ani nejde o to, jestli si dáváme předsevzetí nebo ne, zkrátka a dobře od nového roku očekáváme něco NOVÉ =) Tak vám milí čtenáři přeji, ať je to nový rok, co nejnovější =)

Vánoční potěšení

I přesto, že mám v zásobě několik potěšení, neodolala jsem. Neodolala jsem napsat vám něco o mém vánočním potěšení =)

Každý to potěšení asi známe. Předchází ho šílený zmatek úklidu a pečení cukroví. Úklid nemám ráda - přiznávám se naprosto dobrovolně =) Ale to pečení, to mě moc baví =) Baví mě stát v zástěře u těsta a vykrajovat cukrovíčko, baví mě i ta krásná vůně, když už je cukroví v troubě.

Potom přichází potěšení zdobení stromečku, výroby salátu, výzdoby domu - a všechny tyhle potěšení jdou mimo mně =) Většinou je u nás doma dělá někdo jiný, než já =)

Moje nejoblíbenější vánoční potěšení přichází až na štědrý den. Mám ráda štědrovečerní večeři, to zvláštní ticho, které při ní panuje (aby někomu neskončila kost v krku) a tím i to, že si jí vlastně mnohem víc vychutnám, protože mám čas se soustředit na chuť jídla.

Při přesunutí ke stromečku mám ráda to, jak stromeček bliká a svítí jako jediný v místnosti.

A co je mým největším potěšením štědrého dne? Dárky. Ale ani ne tak je dostávat, jako spíš dávat. Zvlášť ve chvíli, kdy se tomu druhému trefím do vkusu =)

A co je nejlepším potěšením? Tím, že Ježíš slaví narozeniny. Narozeniny dne, kdy přišel na zem jako přítel pro každého člověka, který ho za přítele chce...

Na cestě za hledáním potěšení

Ano, jak jsem slíbila, je to tu. Přece jenom jsem tomu svému blogu musela dát něco k prvním narozeninám =)

Dnešní - mou naprosto historicky první - dávku potěšení jsem nazvala: Na cestě za hledáním... První, co mě totiž napadlo, když jsem přemýšlela o tom, že se inspiruji blogerkou Barborou Šťastnou a autorkou Hanou Pinknerovou a budu se snažit v každém týdnu najít něco potěšujícího, nejlépe naprosto obyčejného, bylo: A to jako jde? Copak mě něco tak často potěší?? Je to vůbec možné? No, nevím, povíme si po pár týdnech, jestli je to vůbec možné =))

Každopádně už přibližně měsíc se snažím kolem sebe rozhlížet po těch běžných malých radostech, abych na to psaní nebyla úplně nepřipravená =) A co se stalo? Po dvou dnech jsem si říkala: A to je vůbec možné, že jich je za dva dny tolik??? (samozřejmě už jsem zase některá zapomněla - jak snadno člověk zapomíná na to, co ho rozradostnilo...)

Moje cesta za hledáním potěšení byla... Zvláštní. Jinak ji nazvat neumím. Přistihla jsem se, že nacházím potěšení ve chvíli, kdy je mi vlastně hrozně smutno, kdy mě něco hrozně moc bolí... A do toho pak přijde malý nepatrný moment. Možná chvíle, kdy mi v hlavince něco svitne. Jindy chvíli, kdy mi někdo cíleně vykouzlí úsměv na tváři. A jindy krásná či bláznivá vzpomínka, která nikdy nezklame (a jakože těch mám spousty)... A co je nejzvláštnější - nejvíc radosti mi dělá dělat radost druhým =)

Abych to na závěr nějak shrnula... Jedno z mých nových potěšení je vyhledávání toho, co mi udělá radost a potěší mě. Najednou jsem se totiž začala rozhlížet po tom, co mě těší a baví a můj život se tak stal mnohem veselejším, než když jsem sledovala životní útrapy a trable...
Těšte se tedy se mnou na příští týden, co objevím (asi bych si na to měla založit zápisník, abych na žádnou radost nezpomněla.)

Knižní inspirace XXII.

Knížku, kterou vám představím dnes, jsem již jednou četla. Říkala jsem si: Asi bych jí mohla dát do Knihoběžníku (pokud neznáte, doporučuji navštívit www.knihobeznik.cz)... Ale nejdřív si jí tedy ještě jednou přečtu! No, a jak to dopadlo? Do žádného Knihoběžníku nepůjde - hezky zůstane u mě v knihovně!=)

Kniha Věčný neklid na první pohled zdánlivě vypráví dva příběhy. Ale od počátku víme, že je to příběh jeden. Příběh Evy Dělektorské - odehrávajícího se ve válečných letech - a příběh Sally, Ruth a Jochena Gilmartinových - ten se pro změnu odehrává v 70.letech minulého století.

Sally Gilmartinová dává své dceři první díl spisu o Evě Dělektorské - s tím, že je to její vlastní příběh. Ruth se to zpočátku zdá jako nesmysl, výplod fantazie stárnoucí matky. Avšak čím více příběh postupuje, jak se jí do rukou dostávají další a další díly onoho spisu, stále více poznává v Evě vlastní matku.

Eva Dělektorskaja měla za války velmi zajímavou práci. Ale také velmi nebezpečnou. Eva se po smrti svého bratra Kolji setkává s tajemným Romerem. Ten ji sdělí, že její bratr pracoval ve službách britské vlády - a vcelku chytře (jak jinak, byl to špion) ji naverbuje také. Eva se tedy vydává na cestu překonávání sebe samé, neskutečných úkolů a hlavně životu bez přátel a důvěry. Ano, podezíravost, ta ji provází po celý zbytek života, tedy i ve chvíli, kdy už je dávno Sally Gilmartinovou.

Tentokrát vám chci prozradit opravdu takhle malinko. Příběh se velmi špatně popisuje, aniž bych vám prozradila pointu. Pro mě byla kniha vyloženě uhrančivá. Ač se dočkáme lásky, nejedná se o žádnou prvoplánovou slátaninku - už proto, že příběh, stejně jako život, happy endem neskončí.

Věčný neklid
napsal: William Boyd
vydáno: 2006, česky - 2009
ukázka: V Ottawě byly nepochybně levnější a skromnější hotely, ale jí šlo o bezpečí a anonymitu velkého hotelu v centru. Do odjezdu do Británie zbývaly tři týdny: musela se na tu dobu někam uklidit.
Její prostý pokojík byl v sedmém patře a z okna viděla prolukou mezi protějšími domy zeleň výstaviště a záhyb řeky Rideau. Vybalila si tašku a pověsila si do skříně několikery šaty. Výhodou přestěhování bylo, že mohla chodit do práce pěšky a ušetřit za autobus.

trošku novější kabátek

Tak... Rozhodla jsem se. Trošku to tu ozvláštním =) Na začátku jsem měla tolik plánů, co sem psát - a nakonec jsem skončila u knižní inspirace (která doufám, že je dobrá =D)

Mám už pár nápadů a věřím, že se vám budou líbit =) Ale... Taky bych uvítala nějakou inspiraci od vás - čtenářů (čímž započínám další novou věc - interakci s vámi čtenáři =)) Klidně pište do komentářů sem a nebo na můj nově vzniklý facebook či twitter! Těším se na vás a vaše názory =)