Knižní inspirace I.

Rozhodla jsem se, že mimo vlastní tvorbu a mimo zápisky vychovatelské, více či méně šílené se s vámi také podělím o to, co čtu a na co se dívám v televizi a tak dále a tak dále... Takže vítejte u první knižní inspirace =)

Nevěsta z Lammermooru
napsal: Walter Scott
vydáno: 1906 (The Bride of Lammermoor), česky - 1985
ukázka: "Vaše Milosti," odpověděl Ravenswood, "je zbytečné dále se tou věcí zabývat. Co vám zákon přiřkne či co vám už dal, to máte - nebo budete mít k dobru pro sebe. Ani můj otec, ani já bychom nepřijali nic z milosti."
"Z milosti? Ne - vy mne nechápete," bránil se lord strážce, "alespoň ne jako právník. Nárok může být po právu, a jako takový přiznán. Ale čestný muž nemusí v každém případě stát o to, aby jej prosazoval."
"To je mi líto, Vaše Milosti."
"Ale kdež, ale kdež," vyvracel host, "hovoříte jako mladý státní návladní: u vás duch předbíhá důvtip. Mezi námi je ještě mnoho věcí, o nichž teprve lze rozhodovat. Jsem starý člověk a toužím po klidu; můžete se na mne hněvat za to, že zde na hradě mladého šlechtice, který zachránil život mé dceři i mně, vyslovuji přání - říkám to celým srdcem - aby se tyto záležitosti rozhodly podle zásad nejvelkodušnějších?"
Starý pán za řeči pevně držel mladíkovu neúčastnou ruku ve své a působil na něj tak, že mu prostě znemožnil - třeba byl snad původně jinak rozhodnut - , aby odpověděl jinak než souhlasně. Popřál tedy hostovi dobré noci a odložil další hovor na ráno.
Ravenswood spěšně došel do síně, kde měl strávit noc a nějakou dobu měřil její kamennou podlahu...

Walter Scott
Sir Walter Scott, 1. baronet (15.srpna 1771 Edinburgh – 21.září 1832, Abbotsford) byl skotský básník, prozaik, romanopisec a sběratel skotských balad, představitel romantismu. Je považován za zakladatele historického románu. Jeho historické romány jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších anglických vůbec, protože ovlivnily tvorbu několika generací a byly velmi populární.

Dílo:
Lidové zpěvy skotského pohraničí (1802 - 1803)
Wawerley (1814)
Chirurgova dcera (1827)
Píseň posledního skotského barda (1805)
Guy Mannering (1815)

Vlastní názor: Kniha je docela náročně psaná a docela dlouho trvá, než se do ní člověk začte a začne ho bavit. Snad je to starým jazykem či snad spletitostí děje. Každopádně je čtenář svědkem dramatického až hrůzného vyvrcholení děje, kdy shakespearovský příběh sira Edgara z Ravenswoodu a Lucy Ashtonové skončí nemalou tragédií. Náročnému čtenáři určitě doporučuji dočíst a přečíst =)

Prkna, co znamenají svět

Tak vás asi dneska zklamu... Slíbila jsem výlet před školní lavice... A pak jsem si to rozmyslela =) Určitě se s vámi na tenhle výlet vydám (já se teda na něj vydávám každý den, ale alespoň virtuálně vás jednou vezmu s sebou. No, možná i víckrát), ale... Říkala jsem si, že by bylo ošklivé opomenout všechny ty skvělé zážitky, které jsem zažila na jiných školách, při táborech a campech... Jaké to bylo, když jsem sama byla vychovávána... Možná bych mohla i zveřejnit své pedagogické krédo - i když je trošku pobuřující =)) Zkrátka a dobře začnu, jak říká jeden můj velice milý kamarád od lesa =) Jenže ani tento "lesní" seriál dneska nezačnu - SNAD příště =)

Prkna, co znamenají svět... Co si představím první? No, popravdě písničku od Chinasek =) Aby bylo jasno, kterou, hned jí pro jistotu přikládám =)

Jenže ve skutečnosti myslím na naše předvánoční vystoupení v kulturáku. Zkoušení této vánoční slavnosti mi nijak nevadilo - spíš naopak, docela jsem si ho užívala. Avšak, když nastal čtvrtek Č, jakoby se všechna moje radost a klid zhroutily... Mimoto - musím se ještě vrátit k úterku. Svou vlastní blbostí (jak jinak vysvětlit to, když si člověk posadí dítě na nohu, když sedí na bobku) jsem si natáhla vazy v kotníku... Takže cesta do kulturního domu byla spíše cestou prokulhanou. Mimoto jedno naše školkové dítě (pro obraznost mu říkejme třeba Jaromír) se, ani ne v půlce cesty, rozhodlo, že potřebuje na záchod (samozřejmě, Murphyho zákon zafungoval, nemohlo se mu chtít na malou, abychom ho postavili ke stromu, že). A tak - jelikož jsme byli kousek od školy - jsem Jaromíra chytla za ruku a vlekla za sebou do školy na záchod. Kulhajíc jsem poslouchala Mirečkovi nářky typu: "Pani učitelko, já už to nevydržim, ale nemůžu jít rychlejc, je to daleko????" Ve chvíli, kdy se mi tohoto nebožáčka povedlo posadit na záchod, začal kňourat, že má batoh na zádech a bundu a... "Hele, chvátáš, sundej rukavice, ať se nestane nehoda!!!!" "Pani učitelko, já se neumim utřííííííííííít!!!" a za chvíli: "Pani učitelko, teče mi nudleeee" (pořád to šílené kňourání). Ve skrytu duše jsem se hrozila, že řekne, že se ve svých šesti letech neumí vysmrkat... "A nemám kapesnííík!"

Když se nám úspěšně podařilo dohnat zbytek školky (vyloženě na schodech ke kulturáku), jako by mi spadl kamen ze srdce. Nebo spíš jeho úlomek. Zato velkej a asi rovnou na nohu - ta začla pulzovat, čekala jsem, jestli se chystá upadnout?? Tak jsme se všichni převlíkli, učesali - dětičky byly krásné. Noha si pulzulovala... Káťo, nevšímej si toho, to určitě přejde, neboj!

A jsme na podiu, na těch prknech, co znamenají svět. Zpíváme... Cože, já nezpívám??? Co to je za chrapot, co ze sebe vydávám??? No, tak to mi ještě scházelo! Všechny zkoušky zpívám a mluvím pěkným jasným hlasem, aby se děti měly čeho chytnout a teď se ten zvuk donáší sotva k mému uchu - no radši, ať se nedonáší, to je děs!

Ořechy. Klekáme. Auuuuuuu, moje noha tu asi zůstane i se školákama. Tiše úpím, zavírám oči a skřehotám: Má maměnka cosi má... Holčičky koukají kamsi za sebe... Říkám: Holky koukejte do hlediště a zpívejte nahlas! Tak to holkám vydrží asi tři vteřiny - a takle pořád a pořád dokola... Už to skončilo? Mám pořád nohu? Krásná úleva večera, když sedím, piju kafe a jím buchtu - a vidím, že chodidlo je na svém místě =)

Jako dítě jsem si každopádně besídky užívala víc... Děsivé je na tom všem to, že další besídka se koná na moje narozeniny - takže hlavně se nezranit! =)

Ano, je to tak... Rozhodla jsem se s vámi dělit o své zážitky. Možná se občas podělím i o něco jiného, než o školní story, historky a vtípky, co mě dohání k šílenství. Ale moc dobře vím, jak spousta lidí (těch, co neučí, nikdy neučila a nikdy ani učit nebudou) baví právě zážitky ze školních lavic - nebo spíš... Před školními lavicemi =))

Ano, jsem učitelka. Nebo spíš vychovatelka, což je pro děti asi ještě horší slovo =) Kdysi mi jeden kolega učitel řekl: "Vychovatelka? To jsou snad jen ty starý báby, co mlátí děti, neee????" No, tak nejsou, no...

Samozřejmě, ani mě to ve škole nebavilo. Zvlášť na základce to pro mě bylo otřes a hrůza, učitelky mě takzvaně "prudily a vychovatelka v družině, tak to byla úplně ztracená existence... Na střední a hlavně na intru se to poněkud změnilo (stoprocentně v nějakém dalším článku přidám k dobru nějakou "neškodnou" intrstory či historku ze školních lavic tehdejších knihkupců). Vychovatelky i učitelky byly docela fajn - alespoň některé a mnohé z nich ovlivnily můj život - zřejmě už napořád =)

A tenkrát taky vzniknul nápad, že se sama stanu vychovatelkou - kdysi jsem se nechala slyšet, že jestli se vydám na vejšku bude to jen a jedině vychovatelství. Ještě jsem si trochu pohrávala s myšlenkou stát se učitelkou (i jsem úspěšně zvládla přijímačky) - ale nakonec jsem se rozhodla, že být učitelkou, co prudí a dává blbý domácí úkoly a sama je z práce otrávená, radši se budu děckám věnovat v jejich volném čase. Hmmmm... A tak prudím jako vychovatelka ve školní družině - jak moc, to už je otázka pro mé nebohé žáčky... =)

Ale i tak - i když jsem vychovatelka připadám si úúúúúúúúúúúúplně normální (jasně, že dětem nepřijdu, co bych to byla za dospěláka =)).
A tohle zřejmě na úvod úplně postačí, příště už se podíváme před školní lavice, ze kterých hrozně nápadně čouhají taháky, dopisy, někdy (hodně málokdy) i knížky a nebo háčkování - až si říkám... My URČITĚ nebyli takhle nápadní a minimálně taháky jsme si schovali lépe =)))

Otevřená zlomenina srdečního svalu

Bolest. Bodavá a pronikavá. Opravdová. Kdysi jsem slyšela, že srdce nemůže bolet. Ale já to cítím. Cítím, jak se s mučivou pomalostí odlamuje kousek po kousku. Jak nezastavitelně teče krev. Cítím jak se jeho zbytky omlacují o žebra a nevím, co moje srdce bolí víc.

S každým mým nádechem bolest sílí. Nemůžu spát. Bojím se, že srdce se navždy rozlomí a já ho nezachráním. Hledám nějakou medicínu na tato muka - ale žádná není. Nechápu, proč nejde dát zlomenina srdce do sádry stejně jako zlomenina nohy. Nechápu a přeju si, aby to šlo...

Bolest mě dožene až k slzám. Těžkým, nezastavitelným potokům, které prýští přímo z ran rozcupovaného zbytku srdce. Jejich sůl štípe v krvavých ranách a tím spouští nový velkolepý potok...

Jen se ptám: Proč ani slzy nepřináší úlevu od příšerné bolesti??

26.10.09

17 IX.

A tehdy vlastně začal ten stav, ve kterém se nachází dnes. V tuhle chvíli jí začal k životu stačit jen a pouze Ben. Nikoho jiného nepotřebovala. Nebo alespoň potřebovat nechtěla. On byl přeci její zachránce a ochránce. K čemu všichni ti ostatní, kteří už jí ani nemají rádi…

         Nenávidí je!!! Nenávidí ty soucitné pohledy Táni, Vendy i Inky. Nerozumí tomu, čemu se smějí, absolutně jí jejich vtipy nepřipadají vtipné. Neví proč, dříve přišly. Dříve by blbla a poletovala s nimi. Jenže teď to nejde. Vidí ten pitomý soucit se vším, co se poslední dobou stalo. Jenže ona nenávidí soucit. Nikdy v životě nikomu nepomohl, tak proč by sakra měl jí?? A tak ví, že o své kamarádky přichází. Ale ve skutečnosti jí to vlastně asi nevadí. Pořád má Bena, ví, že s ním je v bezpečí. Ví, že dokud je tu on, tak je v bezpečí…

         Jenže i tenhle čas skončil. Ben už je pryč. Sice nebydlí žádnou strašnou dálku, ale jejich cesty se navždy rozdělily. Nemuseli si to říkat. Adriana to cítí hluboko ve svém srdci. Je třeba jít dál. Ví, že musí. Ale nechce! Chce zpátky Bena a chce zpátky všechny ty dny s ním… "Áďo…?" "Ne, Vendy, nebrečim, sakra!!!" už začíná být ošklivá na lidi kolem. Ví to, ale nemůže si pomoct… Jak jinak ji nechají na pokoji? "Tak promiň no… Já jen… Jestli Ti chybí, tak to chápu, klidně se můžeš vybrečet." "Nikdo mi nechybí, Vendulo! Je mi takle dobře." rozkřičí se a odchází do sprchy.

         "Tak…" "Už jedeš?" ptá se Adriana naprosto zbytečnou otázkou. Stojí s Benem u auta a navíc vidí jeho sbalené tašky. "Jo, už musím…" "Tak přeju šťastnou cestu" sakra! Proč říkám věci, které nemyslím vážně! Říká si v duchu. "Nechci, abys odjel, Bene…" slzy už nejdou zadržet. Nece před ním plakat, ale stavidla jakoby nešly zastavit. Je konec. Ví to. Konec všemu mezi nimi dvěma… "Ale no tak… Život jde dál, Ádí. Nesmíš to vzdát, rozumíš? Musíš jít dál, jo?" tiskne ji na svou hruď. "To bude těžký bez Tebe…" "Musíš, Áďo. Takovej je život, že někdy odchází, to co milujeme… Měj se krásně, ahoj."

A tak ji tam nechal stát. Odjel a ona plakala. Měl pravdu, ví to. Ale nechce, aby ji měl! Chce, aby se škodovka na rohu otočila a vrátila se zpátky. A tak čeká hodiny a hodiny…

Konce bývají těžké v tom, že jsou vlastně novými začátky. Začátky, které jsme si nepřáli. A stejně tak to bylo i s tímhle začátkem. Bolel. Neskutečně moc bolel… Ale Adriana se i s touto bolestí snaží vstát a jít dál. Ví, že musí vyřešit spoustu věcí a spoustu věcí urovnat. A tak se s bolestí zvedá a sama sobě slibuje, že se pokusí jít dál…

17 VIII.

Byl únor. Pravá nefalšovaná zima se spoustou sněhu. Adriana se právě vrátila z venku. Byla svědkem toho, jak Vašek zesměšnil Bena. A věděla, že ho zesměšňuje jen kvůli ní. Stála u okna a plakala. Táňa s Vendy byly hrát pingpong. Byla sama. V tom se otočila a uviděla svou poličku nad postelí, která byla celá obložená různými léčivy. A v tom jí to projelo hlavou. Nepřemýšlela dlouho, začla vyloupávat tabletky jednu po druhé a jednu po druhé je zapíjet čajem.

         22.únor 2005. Ví, že to byl den její smrti. Možná ho jednou nechá vytesat na náhrobek vedle úmrtí svého těla. V tento den totiž zemřela teprve 17-ti letá duše Adriany Xaverové…

         Leží vedle své postele na zemi, tiše pláče a čeká. Čeká na okamžik, kdy umře. Těší se na něj a zároveň se děsí, jak bude probíhat. "Adriano! Co blbneš! Vendy, rychle někoho sežeň!" Najednou věci dostanou nový ráz. Táňa ji nutí, aby vyzvracela ty léky, které má v sobě. "Ádinko… Co blbneš, zlato. Pojď sem." Objímá ji její Ben. Adriana vůbec neví, kde se tu vzal. Pláče na jeho rameni a moc dobře cítí, že tenhle velký chlap, pláče také. "Vendy, sanitku. Zavolej sanitku!" Křičí za její kamarádkou Ben.

         Adriana ví, že tenhle okamžik doopravdy neměla přežít. To, co ji čekalo poté bylo možná ještě daleko horší, než to, co měla za sebou v posledních pár měsících. Ale ví, že to byl také výkřik. Zoufalý výkřik o pomoc.

         Sanitka rychle brázdí silnice. V nemocnici připojí Adrianu na různé hadičky. Připadne si jak malá bezvýznamná holka. Pláče. A nepřestává plakat.

         Ráno jí dovolí jít se umýt. Pohlédne do zrcadla. Vidí oči, ve kterých není ani trocha touhy po životě. Vidí svoji oteklou vybledlou tvář, ve které nelze pomalu ani rozeznat rty. Sbohem, Adriano… Loučí se sama se sebou. Ví, že z tohohle těla vyprchal život.

         Na tenhle den nikdy v životě nezapomene. Při každém pohledu do zrcadla vidí sama sebe jako sedmnáctiletou holku, která včera večer umřela. Ví, že to tak je a ví, že tenhle den už se nikdy z jejího života nedá vymazat.

         Návrat z nemocnice byl krutý. Chtěla, opravdu strašně moc chtěla, jít za celou svojí třídou a bavit se s nimi. Věděla, že oni čekají na to, že přijde a že bude v pohodě, jako byla dřív. Ale najednou to nejde. Nic není jako dřív. Ona není jako dřív. Pláče. Nedokáže jít za svými přáteli a bavit se s nimi.

         Vrací se tedy ze školy o něco dříve. Zaleze do postele a zkouší usnout. Za několik minut ji ovšem probere zaťukání na dveře. "Jak je?" vždyť jemu se Adriana nemůže ani podívat do očí! Co tu dělá? Proč jí tohle dělá? "Tak to víš…" odpoví Benovi a sklopí zrak. "To bude dobrý…" hladí ji po tváři. "Nesmíš to vzdát. Spolu to zvládnem, uvidíš." Usmívá se na ni její láska. "Ale…" snaží se Adriana namítat. "Nic neříkej. Zvládnem to, slibuju." Obejme ji a ona usíná. Ví, že je v bezpečí.

17 VII.

"Tak vyspíš se se mnou nebo ne?" ptá se Vašek už poněkolikáté. Adriana stále čeká, že se probudí. Tohle přece Vašek nemůže myslet vážně. Nezapadá to do jeho image dokonalého chlapce. "To si piš, že ne." odpovídá mu Adriana. Hnusí se jí už jen to, že to takhle zkouší na každou druhou. "Tak to si ještě užiješ, drahoušku. Tohle Ti nezapomenu…" praví Vaněk.

Však ať si kecá, říká si Adriana. Co mi takový Václav jeden může provést?

Co všechno dokázal jeden takový Václav. Skorem jí zničil! Ale to tenkrát Adriana nemohla vědět, co ji čeká… Teď už je všemu konec, za pár dní jí Vašek zmizí ze života. Ale kdyby jen on… Za pár dní ji zmizí ze života i Ben. "Adriano? Je všechno dobrý?" to na ni mluví Táňa. Adriana nadskočí leknutím. "Jo, to víš, že jo… Uvidíme se večer." nasadí Áďa svůj úmělý úsměv, který za těch posledních pár týdnů umí výborně. "Tak jak chceš. Čau." pokrčí Táňa smutně rameny a běží za Zdeňkou.

A tak to tedy začlo. Najednou Adrianu začínali opouštět její kamarádi. Ze všech stran se jí někdo vysmíval. Všude si někdo špital. Každý si na ni ukazoval. Adriana to nechápala… "Vidíš, já Ti říkal, že Ti ze života udělám peklo." sklání se k ní s úsměvem Vašek a s ulehčením jí vylévá čaj do jídla. Utéct. Jediné, co Adrianu napadne je utéct odsud. Třeba jí ještě zbyla Táňa s Vendy…

Po doběhnutí na pokoj uvidí Vendulčin pohrdlivý výraz. Aha, tudy cesta nepovede, napadne ji hned. Slzy se pomaloučku pouští z očí a Adriana proto rychle zabouchává dveře a utíká… Utíká, vše kolem se rozmazává ve velký tunel posměšků. Adriana neví, kam utíká - nevidí na cestu. "Áďo… Neplač, to bude dobrý. Pojď si lehnout." Benův hlas. Benovi pevné paže ji vedou zpět k ní do pokoje. Možná se ráno vzbudí a všecko bude pryč…

         Ale ráno v tom pravém slova smyslu vlastně nepřišlo dodnes. Stále ještě ta noční můra není pryč. Stále jsou tu ty posměšky a pomluvy. Adriana ani neví, proč ji pomlouvají a čemu se stále smějí. Každopádně se to Vencovi povedlo skoro dokonale. Skoro proto, že vedle ní stále stojí Ben a Táňa…

         Adriana vyráží s Benem na nákupy. Jsou spolu domluveni, že se zastaví u něj na pokoji. Přece se toho Vaška nebude věčně věků bát. Je to jen hloupý kluk. "Sakra, tak už si vyber. Buď já nebo ona. Jestli chceš chodit s tou krávou tak ale nepočítej se mnou. Nevim, co si teda vybereš, jestli jí nebo dlouholetýho kamaráda." Áďa ještě nestihla zaklepat. "Vašku! To nemůžeš myslet vážně. To jako, že se najde jedna slušná holka, co Ti nedá, tak z toho uděláš kovbojku a zkazíš jí život?" a asi ani nezaklepe. Tenhle rozhovor by asi neměla slyšet, ale nějak se od něj nemůže odtrhnout… "Jak myslíš, kamaráde, jak myslíš." trošku má o Bena strach. Tu poslední větu vyslovil Vašek s jakousi výhružkou. Najednou klapnou dveře a Áďa se rychle zvedá ze země. "Ty´s to slyšela? To je mi líto…" objímá ji Ben. "Nechci, abys tohle musel zažívat i Ty." "Neboj, já už jsem velkej kluk a rozhodnu se sám…"

         Rozhodl. Dobrovolně si nechal ze života dělat peklo jen a pouze kvůli ní. Nikdy nepotkala takového kluka. A nikdy už ho ani potkat nechce. Stačí jí on - tenhle jediný Ben…

17 VI.

Jednoho krásného letního dne se Adriana chystala k rybníku se svou kamarádkou Táňou. Bylo to už několik dní, co se Adriana rozhodla žít a vykašlat se na toho Petra, kterého poslední dobou zajímal jen alkohol a hulení. Věděla, že s takovým člověkem by nebyla šťastná. Ten den se také Adriana dozvěděla, že jí Renata lhala. Jednoho dne se s Petrem opili a strávili spolu celý dlouhý víkend. Áďu bolela zrada i křivda i lež. Ale věděla, že musí jít dál a tato skutečnost ji nesmí zastavit.

Kéž by to bylo tak jednoduché… Tehdy i dnes. Petr byl vlastně oběť. Oběť, která milovala nesprávnou osobu. I on se musel dostat z křivdy a zrady. To Adriana moc dobře věděla. Věděla, že na něj se nezlobí a ví to i dnes, když už je Petr daleko pryč…

"Ahoj slečno." promluví na ni ve vlaku kluk, kterého zná od vidění. Adriana doslova lítá vlakem s těžkou náloží na zádech. Těší se, až odsud vyleze a bude doma. A najednou na ni mluví krásný kluk, který si tu v pohodě sedí. Možná ho uškrtí nebo zardousí nebo tak. "Ahoj." procedí naštvaně mezi zuby. "A že by jsi slečně nabídl místo, Vacku?" promluví i jeho spolujezdec. "Slečno, vemte místo, ať tady nelítáte." směje se jí mladík do očí. "Děkuju." usměje se Adriana na druhého chlapce. Černovlasý, tmavooký mladík se ani trochu nepousměje a odpoví: "Není zač - já jsem Ben." A tak Adriana zbytek cesty stráví s kluky a rozhodně toho nelituje.

"Pamatuješ ještě na naše první setkání?" ptá se ráno Bena. "Samozřejmě, že pamatuju." usmívá se její kamarád. "Něco takového je nezapomenutelného. Naštvaná poletující drobná holka mi věnuje svůj úsměv, aniž bych se snažil." směje se. "Benjamíne! Neříkej, že Ti to neudělalo dobře." "Samozřejmě, že udělalo, beruško." Adriana si vzpomíná, že ten den měla pocit, že tenhle chlapec se vůbec neumí usmívat. Dnes ji svými úsměvy obšťastňuje téměř pořád…

Adrianě se líbí Venca. Ostatně Venca se líbí skoro všem holkám. Má opravdu vymakanou vizáž, jak on sám mnohdy říká, a umí být galantní, když chce. Navíc je s ním legrace, ne jako s upjatým Benem. Ten je naopak tajemný jak hrad v Karpatech. Něco zvláštního na něm Adrianu přitahuje. Možná jeho láska k motorkám nebo hudba, kterou poslouchá. Každopádně uznává, že Ben je jiný než všichni kluci okolo. Je to vynikající učitel mariáše a navíc je nebývale trpělivý, což Adriana potřebuje.

"Nikdy na Tebe nezapomenu…" Áďa se dívá Benovi zpříma do očí. Oba vědí, že dnešní večer je jeden z těch posledních, který spolu takhle tráví. A oba vědí, že Adriana svá slova myslí naprosto vážně. "To ani nebudeš muset. Vždycky budu s Tebou." Adriana Benovi věří. Věří mu každé slovo. Ví, že bude s ní, i kdyby byl v Austrálii. Ví, že zůstane u ní v srdci. Nečeká od Bena vyznání lásky, ví, že on takové věci říkat neumí. Nechce, aby se kvůli ní přemáhal. Má ho ráda takového, jaký je.

Nakonec se Ben konečně sklání a udělá to, na co Adriana čeká celý dlouhý půlrok…

17 V.

Pak tu byla ještě jedna slečna - Renata. Renča chodila o ročník výš než Adriana a nějakým zvláštním způsobem ji fascinovala. Možná to bylo tím, že ji měl každý rád navzdory jejímu osudu. Nebo to možná bylo tím, že jí bylo všude plno. Renata měla těžký život a přesto se většinu dní jen a jen usmívala.

         Adriana se s ní začla víc bavit v den, kdy ji přivezli zpátky z diagnostického ústavu. Přece jen existoval člověk, který Renatu nenáviděl - její vlastní matka. Adriana si jako dnes pamatuje, jak s Renatou seděla na chodbě a nechala na své rameno kapat její slzy…

         Ále, Renča… Náš velký živel. Kdysi dávno její velký vzor. Potom člověk, který jí ublížil asi ze všech lidí na světě nejvíc. Život je už někdy takový, že nám uštědřuje veliké rány. Pravda je taková, že jí Renata dost často chybí. S ní se dali dělat šílené věci. A skoro vždycky poslouchala Adrianiny veškeré trable. Chybí jí ta Renata, kterou potkala na začátku loňského roku…

         Problémy s Renatou nastaly, když ji vyhodili už asi z třetího dětského domova. Najednou musela zůstat v diagnostickém ústavu. Zpočátku všem bylo moc líto, jak to skončilo. Renatu nikdo neviděl jinak než zlomenou a uplakanou.

         Ale i tenhle čas skončil. Pokud si někdy někdo myslel, že na člověka nedopadá prostředí, ve kterém žije, tak byl na velkém omylu. Renata začla pít a její život byl jeden průšvih za druhým. Začla také ubližovat lidem kolem sebe. Adriana sama sebe přistihuje, že se s touhle slečnou baví vlastně už jen z povinnosti. Že si najednou nemají vzájemně co říct. Ale snaží se tuto skutečnost napravit a tak jednoho večera se dá se svou kamarádkou do řeči. Povídají si o svých společných známých, jak a kde se komu daří. A samozřejmě i o Petrovi. Adriana moc dobře ví, že Petr by asi více stál o její kamarádku. Ale Renatina odpověď, jak by takovou věc Adrianě nikdy nemohla udělat, ji potěší.

         Petr… Ano, nikdy o ní tenhle blázen nestál. Taková byla skutečnost. Kdo o ni vlastně stál? Když pomineme kluky, ze kterých to doopravdy nebyl ani jeden… Už o ni v podstatě nestojí ani její přátelé. Jen Ben. Ben, kterého ona nechápe. Nechápe vztah, který mezi sebou mají. Nechápe, proč vlastně tenhle kluk neodešel se všemi ostatními. Nechápe ho, ale má ho radši než kdy měla Petra a všechny ostatní kluky…

         Jednoho dne se stala zvláštní věc. Adriana už neznala den, kdy by nebrečela kvůli Renatě. Tahle její kamarádka dokázala věci, které nikdo jiný nedokázal. Adriana ani neví, proč kvůli ní pláče, ale zkrátka je to tak.

         Adriana ten den jako obyčejně šla hrát volejbal se svou kamarádkou Táňou. Mezitím se k ní ale doneslo, že jejich hlavní vychovatel pan Terenc její někdejší kamarádku Renatu vyhodil z internátu. Adriana se tomuto faktu nediví, protože Renča nasekala spousty blbostí… Nejhorší je, že Renatka dojde udělat scénu právě na volejbal. Adrianě se začnou klepat ruce a proto musí odejít plakat k sobě na pokoj.

         Ano, i když se to nezdá, tohle byl jeden z přelomových dnů v jejím životě. Ztratila přítelkyni. Přítelkyni s níž se nedokázala přestat bavit i přesto, že jí ubližovala. Zároveň se jí po určité stránce jakýmsi způsobem ulevilo a to ještě nevěděla, jaké překvapení jí její přítelkyně přichystala…

17 IV.

Slzy jsou to, co Adrianu provází snad každý rok. Miluje to tady. A zároveň ze srdce nenávidí. Nenávidí hlavně ty chvíle, kdy musí zůstat s Táňou a Vendy. Vlastně neví, kdy se to zvrtlo. Možná asi chápe, že ony nemají rády ji. Tedy to je asi silné slovo. Spíš, že asi po tom všem nevědí, jak se k ní mají chovat. Ale nechápe, proč ona nemůže vystát je? Ještě nedávno by pro ně i položila život. Ano, hodně moc si za tenhle rok ublížily…

         První noc na intru byla naprosto příšerná. Adriana dostala na pokoj dvě slečny - Zdenu a Agátu. Zdena mluvila velice rychle a navíc se chovala jak malé dítě. Adriana asi nikdy v životě neviděla nic tak příšerně rozmazleného. A Agi? Ta byla celkem fajn. Ale Adriana byla stále ještě "nezkažená" dobou a to se o Agátce říci nedalo. Kouření a alkohol jí nedělali problém. Navíc přes koupelnu bydlela slečna Bára. Celý večer proseděla u nich, pojídala asi deset řízků a neskutečně nahlas se smála.

         Adriana ví, že usnula celkem pozdě. Ale co je horší, že je půl šesté ráno a ona je opět vzhůru! Okamžitě jak to Bára zpozoruje (která tu opět oxiduje), zařve Adrianě do uší: "Dobré ráno, naše princezno!!!" Ne, že by Adriana nesnášela oslovení princezno… "Dobré ráno." Odpoví slušně. Tohle, to je opravdu děs. Na snídaně vyrazí se Zdenkou a přistihuje se, že vůbec nestíhá vnímat, co jí ta holka povídá.

         Po snídani čeká Adrianu škola. Ani Zdena ani Agi s ní ovšem do třídy nechodí. Adrianě to celkem vadí - musí se znovu seznamovat. Ve třídě se posadí vedle Táni. Třída čítá vcelku 11 lidí, což není tak strašné. Před nimi sedí tmavovlasá Vendula, která podle Adrianina mínění v této třídě vůbec nechce být. Nejprve silně třískla dveřmi a po té si všechny povýšeně prohlíží. Dana, Edita, Hana, Inka, Jana, Karel, Matěj a Ondřej - to je zbytek jejich třídy.

         Po škole jejich intrácká parta - Karel, Matěj, Táňa a Adriana vyrazí ven. Adriana nestíhá koukat, jak rychle poznala nové lidi a jak rychle se tu má s kým bavit.

         Po tom se domluví s paní Sábovou a nastěhuje se k Táně…

         Táňa byla Adrianina nejlepší kamarádka. Byla to slečna, která ji naučila smát. Dokonce spolu velmi často zpívaly na celé patro. Adriana ví, že si nikdy nepřestane vážit těch dvou let, které s Táňou strávila. A také ví, že ji strašně mrzí, jak to nakonec skončilo… Adriana tiše pláče. Tohle Táně nikdy nesmí přiznat. Po tom, co zjistila, že jen přebírá názor silnějšího už s ní nechce mít nic společného. "Dobrou noc."řekne Adriana už jen ze slušnosti a zhasíná lampičku. Odpovědi se ovšem nedočká…

         Adriana s Táňou se během roku hodně skamarádily s Inkou. Inka je naprosto šílený blázen. Jejich společné "výhraby" jsou známé minimálně po celé škole a internátě. Adriana ví, že je šťastná. Má skvělé kamarádky a kamarády. A je nešťastně zamilovaná. Petr se u nich ve škole učí kuchařem. Na začátku to byl opravdu skvělý kluk. Ale časem se nechal strhnout partou… Ale to už Adriana byla dávno zakoukaná.

  Naštěstí má skvělé kamarády, kteří ji z toho tahají.

         Joo, Petr. Vlastně to tehdy ještě bylo Adrianě krásně. Sice Petr byl neskutečný puberťák a nikdy se nedokázal rozhodnout, co vlastně chce. Ale Adrianu obvykle ze všech možných smutků vytáhla právě její třída. Už si svůj život bez nich neuměla představit. Oni byli víc než její rodina.

17 III.

Vzpomínka na první setkání s Lukáškem Adrianě vykouzlí úsměv na tváři. Lukáš byl první kluk, který se jí líbil. Když nepočítá Martínka ze školky. Už si vůbec nevybavuje, jak Martínek vypadal, jen si vzpomíná, jak spolu stavěli hrad z kostek. Tehdy si malá Adrianka myslela, že si Martínka vezme za manžela.. Koho si ale vybaví naprosto jasně asi po zbytek života je právě její kamarád Lukáš…

         Lukáš jako by vtáhl Adrianu do děje. S partou mladých hokejistů, mezi něž patřil i on, se z ní stával někdo úplně jiný. Tehdy se s ní začly bavit i její spolužačky Natálie a Olina. Adriana byla opravdu nadšená! Konečně měla kamarádky a opravdu si jejich kamarádství vážila.

         Tak občas s děvčaty vyrazila na hokej nebo do kina. Později i na obyčejné procházky po městě, které měly za účel "nabalovat kluky".

         Tehdy Adriana ztratila sama sebe…

         Ano, ztráta důstojnosti a cti velmi bolí. Zvlášť ve vidině přátelství, které vlastně ani přátelstvím není. Možná je obyčejným využitím nebo nakloněním nepřítele na svou stranu. Ať už to tehdy bylo tak či onak, dnes Adriana ví, že přítel se nesnaží změnit druhého k obrazu svému. Že přítel je objetí, když potřebuješ plakat a rukou, když nemáš odvahu jít dál. Dokáže se však i smát, když máš radost.

         Adriana stále ještě neví, na jakou školu půjde. Nějak jí tento fakt přestává vadit. Doma na ní křičí, že se věčně toulá, ale Adriana je teď někdo. Vedle Natálie a Olgy je někdo. Dokonce si jí všímá i jeden kluk - Pavel. Je to jeden z nejkrásnějších kluků, která kdy viděla. Ale Adrianu baví si s ním hrát. Hlavně tahle škodolibá hra baví Natálii a Olgu. Navíc se jí stále ještě líbí Lukáš. I když už nejsou tak velcí kamarádi jako na začátku.

         Pak je tu ještě jeden chlapec. Adriana ho vůbec nemá ráda. Je to takový ten typický machírek - pan HOKEJISTA, který může všechno. Občas se snaží s Adrianou navázat řeč, ale ona to dost nelibě nese - obvykle ho odpálkuje nějakým ostrým slovem. A občas dokonce stačí se ošklivě podívat. Někdy se Adriana diví, co všechno dokáže…

         Ano, to se Adriana diví ještě dnes. Město se lehce noří do podvečerní šedi, ale ona na svých chodidlech ještě cítí horkost dne, kterou je prosycen každičký kámen chodníku. Vlastně neví, proč byla na Radka tehdy tak ošklivá. Vlastně ho skoro vůbec nezná, nikdy k tomu neměla důvod. A to s Pavlem je celé možná ještě horší. Jak kdyby tahle Adriana byla cizí, jak když ji nezná…

         Je konec léta. Adriana má zbalené tři veliké tašky. Dnes odjíždí na internát do cizího města. Celé léto se těšila. Těšila se, že potká nové lidi. Teď už ani neví, zda se těší. Dokáže poznávat nové lidi bez Natálie a Olgy? A navíc jistě ví, že se jí bude stýskat. Bude se jí stýskat po Natálii, Olze, Lukášovi, Pavlovi… Adrianinou tváří si hledá cestičku tichá slza. Ví, že se bojí. Bojí se, že ji opět nebude nikdo mít rád. Na druhou stranu je to nový začátek. Adriana může začít žít úplně jinak…

         "Áďo!!! Jedeme, přestaň se vymalovávat!" to na ní volá její malý bráška Fanda. Kdyby tak tušil… Adriana se rozhlédne po pokoji - tak sbohem.

         Před domovem mládeže na Adrianu stále čeká Ben. Usmívá se, ale Adriana moc dobře ví, že o ni měl teď starost. "Je Ti líp?"Adriana jen tiše kývne. Oba dobře vědí, že líp je silné slovo. Ben se ale dále neptá a vyprovodí svou kamarádku až na sedmé patro…

         "Tak jsme tady! Vystupovat!" volá vesele tatínek. Před Adrianiným zrakem se otevře pohled na dva ohromné paneláky tyčící se nad záplavou betonu. Nenávidí výšky a tak tajně doufá, že bude bydlet v prvním patře. Všude kolem se to jen hemží neznámými lidmi a Adriana si nestíhá ani jednoho z nich zapamatovat.

         Náhle stojí v krásném stříbrném výtahu a sleduje, jak tatínek tiskne číslo 7. Její sen o prvním patře zdaleka nevyšel. Na předposledním patře jednoho z vysokých domů se jí ujme paní Sábová. Adriana si může vybrat postel, protože její spolubydlící ještě nedorazily. Je to milá paní a Adriana ji slyší říkat, že budou s Ádinkou určitě dobře vycházet.

         Když rodiče odjíždí domů, Adrianě se spustí z očí další slzy…

17 II.

Adriana ze srdce nenávidí základní školu. Nenávidí všechny ty namyšlené slečny od nich ze třídy a ty kluky, co se jí vysmívají, ať už maže tabuli nebo si opatrně sedá do poslední lavice - kdykoliv totiž může nasednout na mokrou houbu nebo napínaček či jinou vychytávku. Co dělá tak příšerně špatně, že ji tu nikdo nemá rád? Snažila se být kamarádka, ale nějak to nevyšlo. Místo toho tu sedí jak oukropeček a zoufale se bojí němčiny - to na ní paní učitelka vždycky strašně křičí a Adriana ze sebe nedostane ani slovo… Pak si všichni myslí, že je hloupá a ptají se, co dělá u nich ve třídě. Nikdo nemá zdání, že se jenom bojí.

         Adriana odchází a nechává Bena s jeho myšlenkami. V parku nádherně kvete šeřík a svou podmanivou vůní dává jasně najevo, že na tohle místo se nedá nikdy zapomenout. Vybaví se s každým rozkvetlým šeříkem. Tohle místo je opravdu nezapomenutelné. Tady jí dali lidé šanci. Tady nebyla hloupá a dokonce mohla být kamarádka. Ale je to celé pokažené. Část viny - dost podstatnou - na tom nese Adriana sama. A moc dobře si tuhle skutečnost uvědomuje…

         "Adrianko, pojď vyzkoušet své nové kolo!" volá tatínek ze zahrady. Adrianu, ale vůbec nebaví jezdit na kole. Raději si čte knížky nebo chodí plavat. Ale tatínka to nezajímá. Říká sice nové kolo, ale ve skutečnosti to je jen kolo opravené po její mamince. Bojí se, že by se tatínek zlobil a proto poslušně odejde vyzkoušet kolo. Strachy vydechuje na silnici. Před ní stéká dolů obrovský kopec asfaltu. Nasedá na kolo a jede dolů. Dole, když projíždí okolo tatínka, který křičí: "Brzdi!" s hrůzou zjistí, že její NOVÉ kolo nebrzdí. A tak nabourá dole do plechové plotu. Rychlostí blesku se zvedá a utíká do svého pokojíčku. Schová se pod stůl a najednou slyší tatínka: "Holka, která neumí zabrzdit kolo, není moje dcera! Laskavě si to zapamatuj!" Adrianka obejme svoje kolena a tiše pláče hodiny a hodiny…

         I když letos od tatínka dostala k narozeninám horské kolo, stejně na něm nejezdí. Tenhle druh zábavy jí nikdy neučoraval, i když se rodiče o to hodně pokoušeli. A dokáže žít i bez toho. Nikdy se ale ve svém srdci nezbavila myšlenky, že už není tatínkova holčička. Kdo jiný ji může mít rád, když tatínek to nedokáže? Občas pochybuje i o Benovi…

         Tohle je jeden z mých posledních dnů v téhle příšerné škole… Adriana už sní o tom, jak odsud vypadne a to ještě neví, na jakou střední školu půjde. Všichni ostatní už mají jasno, jen ona ne. Zase ji má každý za hlupáka. Doma na ní stále křičí, že by už mohla mít vybráno. Ale může snad ona za to, že jí všechny její sny právě oni zakázali? Prudký náraz a Adrianě padá z rukou domácí úkol z matematiky. "Jé, promiň, to mě mrzí." Neznámý kluk se na ní usmívá a podává jí ruku. Má nádherné čokoládové oči a krásný úsměv. "To nic." jak se mám tvářit?! Adriana nemá zdání… "Já jsem Lukáš." "Adriana" a tak se dá s neznámým do řeči…

17 I.

  Adriana tiše seděla na rozpáleném betonovém moři, které se rozlévalo před celým domovem mládeže. Hořké slzy jí stékaly po tvářích. A to se říká sladkých 17.

         "Adrianko, stůj!" křičela babička laskavým hlasem na pětiletou culíkatou holčičku. Byla to holčička veselá s blonďatými vlásky a velkýma zelenýma očičkama, která byla plná jasných jiskřiček. U babičky s dědou čekala až se jí narodí bráška. Bylo to velmi dlouhé čekání, protože bráškovi se nechtělo na svět. Sice se Adriance často stýskalo po mamince, ale u babičky byl život krásný. K snídani mívala teplé kakao a svůj milovaný makový uzel. Seděla přímo proti oknu, tak mohla sledovat, jestli svítí sluníčko nebo se ženou mraky. Po snídani si směla hrát na pískovišti pod oknem, běhat po veliké zahradě, schovat se pod větve třešně a tajně mlsat. Nebo se mohla houpat na houpačce. Jít prozkoumat, jestli slepička snesla vajíčko. Běžet za kočičkou, zjistit zda někde nemá koťátka. Život byl nádherný…

         Adrianka zastavila uprostřed chodníku. "Copak je, babičko?" divila se svou dětskou přirozeností. "Ale nic, zlatíčko. Jen babičce neuteč…"

         "Áďo, kočičko, snad nepláčeš?" Adriana ze srdce nenáviděla, když ji někdo rušil v jejím rozjímání se slovy kočičko. Jednomu člověku na světě odpustí snad všechno, co provede…. Benovi. A Ben tu teď seděl vedle ní a svou něžnou silou ji tiskl k sobě. Musela si přiznat, že tohle zrovna potřebuje ze všeho nejvíc - obejmout. Slzy nezadržitelně skrápí Benovu košili. "Ale no tak." Ben je to nejlepší, co jí potkalo…

         Hřbitovní síň, všichni pláčou, ale Adriana nesmí. Je jí dvanáct (vlastně ještě ani ne…), má na starost své dva brášky Davídka a Fanouška. Mamince totiž umřela maminka. A dětem babička. Adriana má v sobě nějaký prášek, asi uklidňující…Teta Gábi ji totiž našla plačící v obýváku… Ale Áďa za to přece nemůže! Sjížděli se smuteční hosté a všichni byli tak odporně veselí. Všichni si povídali, jako kdyby se nechumelilo… Nejhorší na tom bylo, že Adriance přišlo, že slyší svou babičku. Vždycky zvedla hlavu z klavíru, ale ona tam nikde nebyla… A nakonec se rozbrečela. A pak jí dali ten lék, který tak zoufale nechtěla.

Už sedí u tatínka v autě a ten je odváží zpátky do babiččina domu. Adrianka se schová za bundu a aby ji nikdo neslyšel vypustí své slzy a v duchu se ptá: Proč, Pane Bože? Proč jsi mi sebral mojí babičku? Nenávidím Tě!

         Doma nejprve Áďa zamíří do kuchyně… Sedá si na židli - tady vždycky pila kakao a sledovala mraky. Za jejími zády babička vařila nebo umývala nádobí. Najednou je v kuchyni strašné množství lidí, kteří uklízejí. Ani tady nemá Adrianka klid… Zamíří tedy nahoru, tam snad tito lidé "veselící" se z babiččiny smrti nebudou… Tam bude snad jen teta Gábi… Opatrně otvírá dveře a z jídelny slyší hlasy… "Ádinko, pojď k nám." babiččin bratr Jenda. Tady se nikdo neraduje. Tady jsou její lidé. Adriana se schoulí do náruče strýčka Jendy.

"Ještě Ho nenávidíš?"ptá se Ben. "To už asi ne… Ale nechci, aby se mi pletl do života." Možná je to trošku škoda. Možná kdyby nechala Boha, aby se pletl do jejího života, mohlo to být lepší. Z vlastních sil to nezvládá, to za poslední půlrok předvedla velmi přesvědčivě. Ale jednou se rozhodla. Někdo, kdo jí vzal babičku přece nemůže panovat nad jejím životem. "Broučku, a jsi si jistá, že to nebylo pro babičku to nejlepší řešení?" To právě Áďa neví. Asi bylo. Ale co ví je, že nesnáší Bena za oslovení broučku…

Klíč

Se západem noci

já myslím na Tebe,

ztrácím se ze své moci

a spoléhám na nebe.

Pochybností mnoho mám.

Snad divit se není čemu,

když souží mě láska jak trám

- tiše podléhám všemu.

Všimne si očí pár?

Že jsem tu a přesto pryč?

Kde je ten starý svár,

když zas svíráš k mé duši klíč...

19.02.10

Sněžná romance

Vločky sněhu

na vlasech Tvých

slibují něhu

peřejí bělavých.

Jak lavina děsivá

tiše mě pohltíš.

Nejsem odmítavá,

vím, že mě utěšíš...

20.01.09

Kouzlo noci

Tvé rty

v polibek němý

lehce zatnuty.

Snadné je být osamělý.

Jak daleko utéci

od lásky lze?

Zakázat slovo chci,

ať srdce si zmrzne.

Tmavý odlesk

očí Tvých,

jak noční záblesk

časů zlých,

slibuje první poslední

a sám neví co.

Dávno už nesní...

12.12.08

Touha

Trouchnivím touhou

po těle Tvém,

hnaná nadějí pouhou,

že bude po mém.

Vteřinou lásky darované

ožije můj hravý duch.

S pocitem děvky zaprodané

uzavřeme začarovaný kruh.

06.11.08

Omámena smrtí

Znič mě, lásko!
Prosím Tě o bolest,
toužebnou smrt - žádné: krásko.
Nesnaž se o lest.

Trpět a sténat,
Tvou rukou mučena být -
do sítí Tvých nechat se vlákat.
Nenech mě hloupě snít.

Vem si mě, miláčku můj.


06.11.08

Soumrak

Když slunce se halí

do mlžného oparu

a mraky pálí vstříc Tvému rozmaru,

já tiše vyčkávám,

v pozadí neviděná,

co očekávám?

Otázka nevyřčená.

Lhostejně miluji

a beznadějně nedoufám.

Vím, že jsi můj milý,

snem mnoha dam.

Krákavé vrány mě zneklidní,

když zvedám se k odchodu.

Svým zpěvem mysl mi otupí,

pryč nechci a nemohu!

31.10.08