Bolest. Bodavá a pronikavá. Opravdová. Kdysi jsem slyšela, že srdce nemůže bolet. Ale já to cítím. Cítím, jak se s mučivou pomalostí odlamuje kousek po kousku. Jak nezastavitelně teče krev. Cítím jak se jeho zbytky omlacují o žebra a nevím, co moje srdce bolí víc.
S každým mým nádechem bolest sílí. Nemůžu spát. Bojím se, že srdce se navždy rozlomí a já ho nezachráním. Hledám nějakou medicínu na tato muka - ale žádná není. Nechápu, proč nejde dát zlomenina srdce do sádry stejně jako zlomenina nohy. Nechápu a přeju si, aby to šlo...
Bolest mě dožene až k slzám. Těžkým, nezastavitelným potokům, které prýští přímo z ran rozcupovaného zbytku srdce. Jejich sůl štípe v krvavých ranách a tím spouští nový velkolepý potok...
Jen se ptám: Proč ani slzy nepřináší úlevu od příšerné bolesti??
26.10.09
Žádné komentáře:
Okomentovat