Silvestrovské potěšení

Tak je to zase tady... Poslední den roku 2013. Už pár dní přemýšlím o tom, co všechno se během toho roku stalo, co všechno se stalo dobrého a co zlého. A najednou to zlé objevuji jako dobré, sama sebe překvapuji novými postřehy k situacím a zaraženě se přistihuji u úsměvu =)
Ach, jak je to pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré =) Škoda jen, že si to v těch chvílích neuvědomujeme. A když uvědomujeme, vlastně to nechceme vidět ani slyšet...
Mým silvestrovským potěšením je právě ten úsměv, který na své tváři objevím, protože to je známka toho, že ona bolístka už dávno není bolístkou, jen vzpomínkou a zkušeností..
Také je super to, že to nejsem jen já, kdo zjistí, že už mu na oné smutné situaci nezáleží, že odpustí a úsměv mi snad i oplatí =)
Nejvíc super je však to, že ty dobré vzpomínky neotupí, že pořád vyvolávají úsměv a radost =)

Silvestr je vzácný také tím, že něco končí a něco jiné začíná. Nový rok je úžasnou příležitostí začít od znovu. Možná ne ve všem, možná jen v něčem. Opustit věc či činnost, která už nám místo radosti dává jenom bolest a nudu. Myslím, že tohle očekávání máme všichni. Všichni doufáme, že tento rok už se to opravdu změní a my bude žít lepším a krásnějším životem. Vzhledem k mému rozhodnutí o potěšeních tomu letos opravdu věřit chci =))
Myslím, že ani nejde o to, jestli si dáváme předsevzetí nebo ne, zkrátka a dobře od nového roku očekáváme něco NOVÉ =) Tak vám milí čtenáři přeji, ať je to nový rok, co nejnovější =)

Vánoční potěšení

I přesto, že mám v zásobě několik potěšení, neodolala jsem. Neodolala jsem napsat vám něco o mém vánočním potěšení =)

Každý to potěšení asi známe. Předchází ho šílený zmatek úklidu a pečení cukroví. Úklid nemám ráda - přiznávám se naprosto dobrovolně =) Ale to pečení, to mě moc baví =) Baví mě stát v zástěře u těsta a vykrajovat cukrovíčko, baví mě i ta krásná vůně, když už je cukroví v troubě.

Potom přichází potěšení zdobení stromečku, výroby salátu, výzdoby domu - a všechny tyhle potěšení jdou mimo mně =) Většinou je u nás doma dělá někdo jiný, než já =)

Moje nejoblíbenější vánoční potěšení přichází až na štědrý den. Mám ráda štědrovečerní večeři, to zvláštní ticho, které při ní panuje (aby někomu neskončila kost v krku) a tím i to, že si jí vlastně mnohem víc vychutnám, protože mám čas se soustředit na chuť jídla.

Při přesunutí ke stromečku mám ráda to, jak stromeček bliká a svítí jako jediný v místnosti.

A co je mým největším potěšením štědrého dne? Dárky. Ale ani ne tak je dostávat, jako spíš dávat. Zvlášť ve chvíli, kdy se tomu druhému trefím do vkusu =)

A co je nejlepším potěšením? Tím, že Ježíš slaví narozeniny. Narozeniny dne, kdy přišel na zem jako přítel pro každého člověka, který ho za přítele chce...

Na cestě za hledáním potěšení

Ano, jak jsem slíbila, je to tu. Přece jenom jsem tomu svému blogu musela dát něco k prvním narozeninám =)

Dnešní - mou naprosto historicky první - dávku potěšení jsem nazvala: Na cestě za hledáním... První, co mě totiž napadlo, když jsem přemýšlela o tom, že se inspiruji blogerkou Barborou Šťastnou a autorkou Hanou Pinknerovou a budu se snažit v každém týdnu najít něco potěšujícího, nejlépe naprosto obyčejného, bylo: A to jako jde? Copak mě něco tak často potěší?? Je to vůbec možné? No, nevím, povíme si po pár týdnech, jestli je to vůbec možné =))

Každopádně už přibližně měsíc se snažím kolem sebe rozhlížet po těch běžných malých radostech, abych na to psaní nebyla úplně nepřipravená =) A co se stalo? Po dvou dnech jsem si říkala: A to je vůbec možné, že jich je za dva dny tolik??? (samozřejmě už jsem zase některá zapomněla - jak snadno člověk zapomíná na to, co ho rozradostnilo...)

Moje cesta za hledáním potěšení byla... Zvláštní. Jinak ji nazvat neumím. Přistihla jsem se, že nacházím potěšení ve chvíli, kdy je mi vlastně hrozně smutno, kdy mě něco hrozně moc bolí... A do toho pak přijde malý nepatrný moment. Možná chvíle, kdy mi v hlavince něco svitne. Jindy chvíli, kdy mi někdo cíleně vykouzlí úsměv na tváři. A jindy krásná či bláznivá vzpomínka, která nikdy nezklame (a jakože těch mám spousty)... A co je nejzvláštnější - nejvíc radosti mi dělá dělat radost druhým =)

Abych to na závěr nějak shrnula... Jedno z mých nových potěšení je vyhledávání toho, co mi udělá radost a potěší mě. Najednou jsem se totiž začala rozhlížet po tom, co mě těší a baví a můj život se tak stal mnohem veselejším, než když jsem sledovala životní útrapy a trable...
Těšte se tedy se mnou na příští týden, co objevím (asi bych si na to měla založit zápisník, abych na žádnou radost nezpomněla.)

Knižní inspirace XXII.

Knížku, kterou vám představím dnes, jsem již jednou četla. Říkala jsem si: Asi bych jí mohla dát do Knihoběžníku (pokud neznáte, doporučuji navštívit www.knihobeznik.cz)... Ale nejdřív si jí tedy ještě jednou přečtu! No, a jak to dopadlo? Do žádného Knihoběžníku nepůjde - hezky zůstane u mě v knihovně!=)

Kniha Věčný neklid na první pohled zdánlivě vypráví dva příběhy. Ale od počátku víme, že je to příběh jeden. Příběh Evy Dělektorské - odehrávajícího se ve válečných letech - a příběh Sally, Ruth a Jochena Gilmartinových - ten se pro změnu odehrává v 70.letech minulého století.

Sally Gilmartinová dává své dceři první díl spisu o Evě Dělektorské - s tím, že je to její vlastní příběh. Ruth se to zpočátku zdá jako nesmysl, výplod fantazie stárnoucí matky. Avšak čím více příběh postupuje, jak se jí do rukou dostávají další a další díly onoho spisu, stále více poznává v Evě vlastní matku.

Eva Dělektorskaja měla za války velmi zajímavou práci. Ale také velmi nebezpečnou. Eva se po smrti svého bratra Kolji setkává s tajemným Romerem. Ten ji sdělí, že její bratr pracoval ve službách britské vlády - a vcelku chytře (jak jinak, byl to špion) ji naverbuje také. Eva se tedy vydává na cestu překonávání sebe samé, neskutečných úkolů a hlavně životu bez přátel a důvěry. Ano, podezíravost, ta ji provází po celý zbytek života, tedy i ve chvíli, kdy už je dávno Sally Gilmartinovou.

Tentokrát vám chci prozradit opravdu takhle malinko. Příběh se velmi špatně popisuje, aniž bych vám prozradila pointu. Pro mě byla kniha vyloženě uhrančivá. Ač se dočkáme lásky, nejedná se o žádnou prvoplánovou slátaninku - už proto, že příběh, stejně jako život, happy endem neskončí.

Věčný neklid
napsal: William Boyd
vydáno: 2006, česky - 2009
ukázka: V Ottawě byly nepochybně levnější a skromnější hotely, ale jí šlo o bezpečí a anonymitu velkého hotelu v centru. Do odjezdu do Británie zbývaly tři týdny: musela se na tu dobu někam uklidit.
Její prostý pokojík byl v sedmém patře a z okna viděla prolukou mezi protějšími domy zeleň výstaviště a záhyb řeky Rideau. Vybalila si tašku a pověsila si do skříně několikery šaty. Výhodou přestěhování bylo, že mohla chodit do práce pěšky a ušetřit za autobus.

trošku novější kabátek

Tak... Rozhodla jsem se. Trošku to tu ozvláštním =) Na začátku jsem měla tolik plánů, co sem psát - a nakonec jsem skončila u knižní inspirace (která doufám, že je dobrá =D)

Mám už pár nápadů a věřím, že se vám budou líbit =) Ale... Taky bych uvítala nějakou inspiraci od vás - čtenářů (čímž započínám další novou věc - interakci s vámi čtenáři =)) Klidně pište do komentářů sem a nebo na můj nově vzniklý facebook či twitter! Těším se na vás a vaše názory =)

Knižní inspirace XXI.

Není to moc dávno, co jsem se zúčastnila přednášky s názvem Anorexie. Stalo se tak v podstatě náhodou. Původně jsem měla vybranou zcela jinou přednášku, jenže... Zrušili jí. A nejzajímavější ze zbylého výběru byla právě ta o Anorexii. Mám li být upřímná, vyděsila mě. Ne, že bych nevěděla, jak hrůzná může být anorexie. Ne, že bych nikdy neviděla holku, která by s anorexií neměla problém... Ano, to je právě ono. Během přednášky mi došlo, že se vlastně mluví - o mně... Potom se mi do rukou - další vcelku hezkou náhodou - dostala do ruky následující knížka.

Kniha Jen jedno jablko denně je zpovědí anorektičky Emmy Woolfové. Je pravdivé, osobní, milé i hrůzyplné. Nejednou mi ukápla slza. Možná z čistého ženského soucitu, možná při představě, že takhle na jejím místě jsem také mohla být. Možná je nás miliony, žen, které mají pocit, že v něčem (mnohdy máme pocit, že ve všem) selhaly. Že to, že nám někdo další ublížil je naše vina. A že za vinu se musíme nutně potrestat.

Tento pocit jsem kdysi měla já a měla ho i Emma. A jak se nejlépe potrestat? No, jasně, nejíst! Určitě se to stalo, protože jsem moc tlustá. Zhubnu a všechno půjde jako po másle. A pak přijde ten moment. Nevšimneme si ho, ale je tu. Skončí dieta a začne anorexie. Mučení, týrání, celodenní, celoroční, mnohdy celoživotní.

Kniha nepoukazuje jen na to, jak těžké je se z těchto osidel vymanit. Nachází však i nové, velmi zajímavé, poznatky. Proč některé ženy do anorexie spadnou a jiné v klidu skončí s dietou a žijí dál normální život? Jedná se o nějaký specifický proces v mozku, genový předpoklad? (Nevím, jestli genový, ale stejně jako autorka, musím říct, že v tom jistě něco je...)

Neprozradím vám všechno ani tentokrát, snad jen - na konci knížky vás čeká happy end, který je o to hezčí, že je skutečný =)

Jen jedno jablko denně - Příběh lásky a uzdravení z anorexie
napsal: Emma Woolfová
vydáno: 2012 (An apple a day: A memoir of love and recovery from anorexia), česky - 2013
ukázka: V tom bytě na Elephant and Castle jsem žila tři roky, během nichž jsem si udržela poměrně stabilní váhu. Rozhodně jsem nejedla normálně - v práci téměř nic a jen málokdy ve společnosti jiných lidí, ale kolegové si rychle zvykli. V pátek po práci jsem s nimi zašla do hospody, ale na polední sendvič v parku nikdy: alkohol byl v pořádku, jídlo nikoli.








Knihu na recenzi mi věnovalo internetové knihkupectví martinus.cz, k zakoupení je zde

Knižní inspirace XX.

Zase jsem se pustila do vcelku slušné výzvy.. Ale jak říká jedna z mých oblíbených seriálových postav - Challenge excepted! =)

Elektronická kniha Květinostesk, je prvotinou Michaely Losekoot. Tato knížka vás dostane. Možná bych měla říct na počátek pár výstrah. Tato kniha není odpočinková. A u této knihy opravdu musíte přemýšlet - neočekávejte jednoduchý prvoplánový příběh. Tím vším si mě Květinostesk získal...

S hlavní hrdinkou se seznámíme ve chvíli, kdy rekapituluje posledních pár let svého života. Matku neviděla již několik let. Byla totiž vyměněna za kariéru. Otec má nový život, novou rodinu... Co má naše hlavní hrdinka? Práci v trafice. Rozbouřené protichůdné pocity. Jsem sice v naprosto jiné situaci, ale po celou dobu čtení jsem si říkala: Opravdu? Opravdu má i někdo jiný tak protichůdné pocity jako já? Opravdu to zažívá ještě někdo jiný? Pročetla jsem pár recenzí na Květinostesk a zjistila jsem, že opravdu. Možná je to tím vším dnešním životem. Možná proto máme, my ženy, v životě tak protichůdné pocity.

Rozbouřené protichůdné pocity má naše žena hlavně proto, že tak nějak potajmu - vlastně si sama nepřizná, že to tak je - miluje dámu ve středním věku, kterou zachrání při kolapsu ve své trafice. Někteří zde podotýkají, že si snaží nahradit matku. Nevím, možná. Zároveň však si začne románek se synem této dámy. Na první pohled se zdá, že je to vztahu bez citu. Ale co je dnes bez citu? Možná všechno a možná nic...

Květinostesk
napsal: Michaela Losekoot
vydáno: 2013
ukázka: Nic na světě není podstatnější, než ona, když kouří.
Přistihla jsem se, že vůbec nevím, o čem naše poslední konverzace byly, v jiném vesmíru, na jiném kontinentu, kde nejsou v kavárnách malé mahagonové stolečky, pouze tvrdé postele, na kterých každý pohyb bolí dvakrát. Každá nová cigareta mne posunula o pár světelných let dál.
Milovala jsem její ruce, upravené jako studentky marketingových škol.
Když přišla do trafiky, vždy mi něco přinesla.






I tuto knihu mi poskytlo internetové knihkupectví martinus.cz. K zakoupení zde

Knižní inspirace XIX.

Dneska se budu tak trošku věnovat stejnému (nebo minimálně podobnému) tématu jako minule. Vzpomínáte na Šťastnou knihu a hledání štěstí v každodenních okolnostech? Tak něčemu podobnému se věnuje i Hana Pinknerová ve své knize Další porce potěšení.

V Další porci potěšení najdeme krátké fejetony, které vypráví příběhy z autorčina života. Na počátku stálo velmi krásné rozhodnutí - najít každý týden jedno potěšení. Autorka, já a jistě i vy všichni si říkáte: A to je vůbec možné?? Najít potěšení každý týden? V tom našem shonu a každodenních trablích?

Věřím, že to možné je. A upřímně - sama vážně uvažuji, že se na tuto výpravu za hledáním každodenních potěšení také vydám (a samozřejmě se podělím, s vámi, moji milí čtenáři).

I tato kniha mi vykouzlila mnoho úsměvů na tváři. Při popisu zapadajícího slunka a krásných červánků, při popisu jídla (mimochodem autorka je báječná kuchařka), při nákupu potravin, trávení času s kamarádkami, při modlitbě... Zkrátka každodenně =)

Mám proto pro nás všechny výzvu: Zkusme se rozhlédnout - když ne denně, alespoň občas. Věřím, že my všichni nalezneme naše malá či velká "potěšení" a zjistíme, kolik dobrých věcí v těch našich životech vlastně máme.

Další porce potěšení
napsal: Hana Pinknerová
vydáno: 2011
ukázka: Kráčela jsem po ulici na sklonku dne. Svěží větřík mi čechral vlasy, kolem mne vlály šosy mého dlouhého kabátu a já se těšila, že nikam nespěchám. Koukala jsem po nebi. Ve spleti městských ulic s vysokými domy toho z nebe moc vidět není. Člověk se musí snažit, aby našel výhled na větší výsek oblohy než jen úzký obdélník ohraničený tramvajovým vedením.

Knižní inspirace XVIII.

Tentokrát jsem se pustila do velké výzvy. Napsat recenzi na Šťastnou knihu Barbory Šťastné... No, já vím, zní to úplně normálně, dokud se nedozvíte, že si jí autorka stoprocentně přečte... Samozřejmě - jak jinak u mě - chytl mě záchvat paniky. Co když to bude úplně špatná recenze? Co když si o mě Bára Šťastná bude myslet, že jsem úplná blbka? Sice na tyto otázky nemám jasnou odpověď, ale doufám... =)

Šťastná kniha - od autorky Šťastného blogu Barbory Šťastné. Možná vás taky napadne - není toho štěstí nějak moc? Tak vás chci ujistit, otevřete tu knížku, začtěte se a... Začnete přemýšlet, kde to štěstí vlastně je? A já doufám, že vám to taky dojde - je vlastně úplně všude!

Co mě na knížce velmi potěšilo a obšťastnilo, byla skutečnost, že v tom nejsem sama. V čem? V neschopnosti flirtovat (někdy i normálně mluvit) s muži. Také se místo toho láduju chlebíčky, vyprávím hlouposti a pak - pak se schovám. Také v tom, že na tělocvik jsem byla vždycky levá a vybijku hrála s rukama před očima a krčením se před míčem - a že mě žádný kapitán nechtěl do mužstva... Že když provádím jakoukoliv sportovní činnost, u které mě lidé vidí, dávám si do uší sluchátka nebo se aspoň tvářím, že nikoho neslyším a nevidím - ano, abych neslyšela posměšky puberťáků... (Bohužel, já jsem jim věkově ještě dost blízko a hlavně jako teenager vypadám - což mě v jejich očích hrozně snižuje)
Ale víte, co je na tom nejlepší? Že i přesto, že to autorka knihy neuměla a neumí s muži stejně jako já - stejně se vdala a má dvě milé a určitě krásné holčičky! =)

Kniha Báry Šťastné mě donutila se po celou dobu čtení usmívat. Také předčítat nahlas některé pasáže mamince. Vzpomínat. Úlevně vydechovat, že v tom nejsem sama. Mít radost z toho, že něco, narozdíl od autorky, umím (například pletení) a že spousta jiných věcí mi dělá problém (narozdíl od autorky).
Šťastná kniha je zkrátka plná štěstí. Ale přesně takového štěstí, kterého si sotva všimneme - toho běžného, každodenního. A taky toho štěstí, které trošku tajíme - jako třeba, že zrovna prší a proto můžeme celý den zůstat v posteli a číst si.

Musím přiznat, že jsem doteď o Šťastném blogu neměla tušení - ale po skvělé Šťastné knize - se stává jedním z mých oblíbených. A dočtu si všechny články! =)

Šťastná kniha
napsal: Barbora Šťastná
vydáno: 2013
ukázka: I když se mi navzdory všem neobratnostem podařilo se vdát, mindráku, že to s klukama neumím, jsem se nikdy nezbavila. Pokud jde o schopnost flirtovat, jsem na tom vlastně pořád stejně mizerně jako v osmnácti. Jestliže už se dostanu do situace, kdy by mohlo dojít k nezávazné výměně flirtujících replik - a pravda je, že se do takových situací dostávám poměrně zřídka - jestliže už tedy taková situace nastane, například u někoho doma na večírku, když si jdu do kuchyně nalít něco k pití a narazím tam na atraktivního cizího muže, probíhá to asi následovně:





Šťastnou knihu mi pro tuto recenzi laskavě poskytlo internetové knihkupectví martinus.cz. K zakoupení zde

Vyhrála jsem!!! =))

Hráli jste někdo taky s Martinusem (martinus.cz) o wishlist? Proti loňsku, kdy jsem vcelku marně naháněla ovečku v Knižní výzvě, nám internetové knihkupectví připravilo vcelku jednoduchý úkol - jenom si vytvořit wishlist vytoužených knih a doufat, že vás během měsíce října vylosují. A co bylo super - je jedno kolik wishlistů vytvoříte - no tak jich mám asi dvacet =D I když nutno přiznat body Knižní výzvě, alespoň jsem si prověřila znalosti ze střední školy =)

No, a jeden z těch mých wishlistů byl nakonec - v posledním týdnu - přece jen vylosován... Tak jsem asi hodinku zhluboka dýchala a snažila se tu zprávu vůbec vstřebat! =) A tak už se jenom těším na svých třináct nových knížek, které tu pro vás samozřejmě všechny zrecenzuju =) A na co se ještě těším? Na další soutěž od Martinusu =))

Knižní inspirace XVII.

Dnešní recenzí možná někoho urazím. Ale věřím a pevně doufám, že se najde i někdo koho potěším =) Tentokrát se totiž chystám zkritizovat v současnosti velmi populární knihu.

Padesát odstínů šedi a její pokračování (Padesát odstínů temnoty a Padesát odstínů svobody) má přečteno téměř každý. Také jsem neodolala. Musela jsem si tuto tlustou knihu koupit. Zjistit, o čem to je a proč jsou z to všichni tak "na větvi". Upřímně - stále nevím.

Kniha vypráví o mladičké Anastasii Steelové, které se - při zastupování spolužačky při rozhovoru - setká s charismatickým a bohatým Christianem Greyem. Samozřejmě, dají se dohromady. Nechci úplně popisovat všechno, co se v knize odvíjí (přece jen, mohli by sem nahlídnout i mladší 18-ti let). Ano, ze začátku to člověka baví, kniha se čte velmi lehce a rychle. Ovšem - myslím, že nejen mě, ale každého musí po pár kapitolách začít unavovat, že na každé čtvrté stránce se objeví detailní podpis vcelku perverzního pohlavního styku. A děj mezitím? Neřekla bych žádný. Spíš prvoplánový. Zamilují se, je to fajn, rozejdou se... Další opáčko tohoto klasicky telenovelového příběhu se zřejmě objeví v dalších dílech =) Já osobně si je určitě dočtu, jelikož jsem holka zvědavá a zajímá mě, jak to dopadne. Ale rozhodně už za ně nebudu utrácet a půjčím si je v knihovně - až na mě někdy vyjde řada...

Avšak při zamyšlení nad tím, proč vlastně Anastasia - mladá, krásná a perspektivní slečna - naletí a stále znovu nalítává ubohým praktikám Christiana Greye, jsem si uvědomila jednu věc, která je v tomto svazku pravdivá. My ženy, když jsme zamilované, uděláme pro onoho vyvoleného všechno. Nehledě na to, jak je to děsivé a už vůbec nehledě na to, jak moc se ponižujeme...

Padesát odstínů šedi
napsal: E. L. James
vydáno: 2011 (Fifty Shades of Grey), česky - 2012
ukázka: Ale protože vím, žes to nikdy předtím nedělala, půjdeme na to pomalu a já ti s tím pomůžu. Budeme postupovat podle nejrůznějších scénářů. Chci, abys mi důvěřovala, ale taky si uvědomuju, že si tvou důvěru musím zasloužit. A já si ji zasloužím. To "jinak vyhovující" - s tím je to stejné, má tě to uvést do správného stavu mysli, může to znamenat cokoliv."
Najednou je úplně rozvášněný, uchvácený. Tohle je zjevně jeho posedlost, takový zkrátka je...

Knižní inspirace XVI.

V dnešní recenzi vám představím knížku, která možná někoho z vás i trochu pobouří =) Ať tak či tak, hlavně vás poučí...

Jedná se o komixovou knihu Seznamte se... Psychiatrie. Dle mého občas komix ruší text (černá barva v komixu se mnohdy prolíná s textem). A také - ale to je jen můj osobní názor - jsou kresby zcela nezdařilé...

Avšak kniha nás hravě a jednoduše seznámí s historií psychiatrie a vývojem psychických nemocí. Zjistíme o čem je vlastně hypnóza, jak je to s psychiatrickými léčebnami a také - což je častá otázka - zda se u psychiatra leží na pohovce, jak to vymyslel slavný Freud.

Když už jsem se dotkla Freuda seznámíme se i s mnoha osobnostmi, mimo Freuda například Jungem, Breuerem, Frommem a také jeho paní a dalšími méně známými mysliteli.

V neposlední řadě se také dozvíme základní informace, etiologii a prognózu nejčastějších psychických onemocnění - poruchami osobnosti (do nichž patří např. deprese), neurotickými poruchami (např. hysterie), paranoidními stavy (např. Othellův syndrom), afektivními poruchami (např. maniodepresivní stavy), schizofrenií, organickými poruchami (např. demence), poruchami příjmu potravy (např. mentální anorexie) a závislostí na alkoholu nebo drogách...

Ale pozor, jsem si jistá, že i tady si každý z vás najde svou diagnózu... Hlavně se jí nepoddávejte =)

Seznamte se... Psychiatrie

napsal: Nigel C. Benson

vydáno: 2004 (Psychiatry), česky - 2010

ukázka: Romantismus se zrodil koncem 18.století v Německu a na začátku 19. století se rozšířil do Anglie, Francie a dalších zemí. Představitelé romantismu - filosofové, básníci a umělci - vytvořili kult iracionálního a individuálního. Byla to reakce na přílišný důraz, který osvícenství kladlo na hodnotu rozumu a společnosti. Němečtí romantici se o živočišný magnetismus zajímali ze dvou důvodů.

Knižní inspirace XV.

Napadlo vás někdy, že přemýšlíte úplně špatně? Že si sami vlastně přivoláváte porážku nebo špatné okolnosti? Ať už vás to napadlo nebo ne, skutečnost, že se tak může stát, je nevyvratitelným faktem. Ale co s tím? K tomu nás právě navede tato kniha.

Kniha Síla pozitivního myšlení je rozdělena do několika kapitol. Podívá se na zoubek sebevědomí, zdraví, úspěchu i toho, jak zařídit, abychom byli oblíbení. Není to snad to, co jsme si vždycky všichni přáli? Akorát se nám zdálo, že je to nedostižné a že my s tím nemůžeme nic udělat. Omyl! Bezpochyby je však největším problémem právě to "přepnutí" na pozitivní myšlení - pak už to jde samo, čím více přibývá pozitivních zkušeností, tím pozitivněji se nám myslí =)

Teorie o pozitivním myšlení je nyní velmi populární a najdeme o ní spousty literatury. Čím se tato knížka liší? Nenajdeme v ní ani jednu zmínku o tajemném vesmíru, který naše přání vyslyší (upřímně nechápu, jak by mohl vesmír něco slyšet - má snad uši?). Knihu napsal křesťanský pastor a proto svou pozornost obrací k Bohu. Ten je možná pro někoho naprosto stejně tajemný, jako pro mě vesmír. Ale na rozdíl od vesmíru je konkrétní a vzhledem k tomu, že byl člověk stvořen k jeho obrazu, možná má i ty uši =) Co víc, křesťanská láska (nebo spíše láska Boží) je opravdu bezpodmínečná a to právě může být onou hnací silou - když vás někdo láskyplně podporuje, je mnohem snadnější jít do načrtnutého úkolu (přepnutí na pozitivní myšlení). Tak směle vyražte a držte mi palce! =)

Síla pozitivního myšlení
napsal: Norman Vincent Peale
vydáno: 1953 (The Power of Positive Thinking), česky - ?
ukázka: Pokud vás napadne, že byste mohli být poraženi, moc vás prosím, vyžeňte tyto myšlenky navždy z hlavy, protože pokud myslíte na porážku, směřujete jen k tomu, abyste se jí dočkali. Chtěl bych vám vyprávět o několika lidech, kteří tuto teorii s vynikajícími výsledky uplatnili v praktickém životě, a vysvětlím vám metody, jichž tak úspěšně použili. Když si jejich příběhy pozorně přečtete a když budete stejně jako oni věřit, pozitivně myslet a používat těchto metod, i vy překonáte překážky, které se vám v tuto chvíli mohou zdát nepřekonatelnými.

Knižní inspirace XIV.

A máme tu podzim... Ještě ne astrologicky, ale za okny už ho pozorovat můžeme. Možná také čekáme, stejně jako hrdinové krimi románu, než přijde mráz.

Kniha Než přijde mráz nás zavede do Skandinávie. Konečně, říkala jsem si. Všechno se začlo točit kolem Švédska, Dánska a dokonce i Norska. Je fakt, že Norsko v této knize není vylíčeno tak, jak ho znám já. Ale co naplat, Švédové mají zkrátka jiný pohled. A možná i jiné zkušenosti.

Kniha nás zavede do švédského městečka Ystadu. Právě sem se totiž vrací Linda Wallanderová, dcera komisaře Kurta Wallandera. Sama se má stát policistkou a popravdě - nemůže se dočkat, až se tak stane. Musí však několik týdnů vydržet - na přijetí nového člena policejního týmu nejsou totiž peníze okamžitě. Linda se tak setkává se svými kamarádkami z dětství Zebrou a Annou. Anna je však záhadnější, než jak si ji Linda pamatovala z dětství. Ano, lidé se mění. Bohužel, i naši dětští přátelé se často mění.

Anna se totiž záhadně ztratí poté, co má pocit, že na ulici v Malmö viděla svého otce, který od ní a její matky odešel již před 24 lety. Opravdu ho viděla? Kam a proč se ztratila? Proč je její matka ohledně jejího zmizení naprosto klidná? Tyto otázky nevymizí, ani když se Anna stejně záhadně znovu objeví. Právě naopak přidává se další - jaké tajemství Anna skrývá?
Souběžně s příběhem Anny se odvíjí také příběhy další. Komisař Wallander vyšetřuje případy uhořelých zvířat a také dvě vraždy, z toho jednu obzvlášť brutální. Je možné, že to všechno nějak souvisí s případem Annina zmizení a znovu objevení? Nebo s její matkou, která se chová podivně či dokonce otcem?

Kniha mě mile potěšila tím, že se nevěnuje jen jedné straně příběhu - totiž tomu, co nachází Linda či její otec Kurt. Čas od času - čím více příběh postupuje tím častěji - se do příběhu Wallanderových "vloudí" kapitolka z druhé strany. Dozvíme se, co prožívá Anna i se nám trošku pootevře mysl vraha. Sami se tak dopídíte toho, - společně s policisty z Ystadu - kdo je oním vrahem. Kniha své čtenáře také poučí o faktu, že lidé se po letech opravdu mění a je možná lépe tyto "staré známé" brát jako nového člověka v našem životě..

Než přijde mráz
napsal: Henning Mankell
vydáno: 2002 (Innan frosten), česky - 2013
ukázka: Nejbezpečněji se cítil v nejhlubší tmě. Nikdy nepochopil, proč kazatelé vždy mluví o světle, které provází milost, věčnost, obraz Boha. Proč by se zázrak nemohl stát ve tmě? Není pro ďábla a jeho démony, těžší někoho najít ve světle stínů než na osvětlené pláni, na níž se bílé postavy pohybují pomalu jako pěna na mořské vlnce? Jemu se Bůh zjevoval vždy v podobě hluboké, bezpečné temnoty. Podobně tomu bylo, když se zastavil u domu s rozsvícenými okny. Viděl, jak se uvnitř pohybují siluety.







I tuto knihu mi poskytlo výborné internetové knihkupectví martinus.cz. K zakoupení je zde

Knižní inspirace XIII.

Ano, potřebovala jsem asi den nepřečtených knih, abych tuhle tlustou knihu dočetla... Ne, že by mě vyloženě nebavila, ale po Harrym Potterovi, se kterým jsem prakticky vyrůstala a s hltavým čtením každé stránky měla pocit, že do Bradavic prostě patřím, je pro mě Prázdné místo maličko zklamáním.

Kniha má rozhodně pomalejší spád a neucítíte takové napětí jako při Harrym Potterovi. Avšak i anglický Pagford má svoje zajímavé, nevšedně stinné a tragické stránky. V sociálním románu Prázdné místo potkáme mnoho postav. Dozvíme se, jak se žije feťácké dcerce a jak dětem bohatým. Víme, jak vypadá vztah puberťáka k narušenému rodiči, i jaké je ignorovat manželovu nevěru.

Z mnoha postav bych vám ráda představila jednu. Možná si ji běžný čtenář ani nevšimne, mě však její příběh zaujal. Proč? Možná proto, že mi něčím připomínala sebe? Možná proto, že nakonec dotáhla do zdárného konce a to mě se nikdy nepodařilo? Nevím, možná...

Sukhvinder Jawandová je šestnáctiletá dcera pákistánských rodičů. Rodiče Vikram a Parminder jsou lékaři a možná právě proto stojí o dokonalé děti. Ty dvě starší, sestra Jaswant a bratr Rajpal jim to plní. Jsou chytří a uhlazení. Avšak Sukhvindeřiny známky jsou pouze průměrné a proto je také terčem neustálé kritiky matky. Parminder však má také svoje mouchy a prochází si různou kritikou - nabízí se proto otázka, zda si na Sukhvinder pouze nevybíjí vztek. Ani mezi spolužáky to Sukhvinder nemá lehké. Posmívají se jí do "pakošských krav" a také kvůli ochlupení pod nosem. Jediné místo, kde se Sukhvinder cítí dobře je veslařské školní družstvo. Družstvu se daří a vyhrávají medaile. Ale to vše skončí po smrti pana Fairbrothera. Sukhvinder najednou neví, kam se schovat a útěchu nachází v žiletce a sebepoškozování... Jak jsem již ale řekla, její příběh díky Bohu dopadne dobře. I přesto, že vlastně díky tragédii někoho jiného...

Prázdné místo
napsal: Joanne Kathleen Rowlingová
vydáno: 2012 (The Casual Vacancy), česky - 2013
ukázka: "...odsud vyběhla, ječela jako pominutá, nadávala jí do pakošských krav a teď volali z novin, aby se k tomu vyjádřila, protože..."
Parminder zaslechla hlas recepční, sotva hlasitější než šepot, když procházela kolem pootevřených dveří do kuchyňky. Jeden rychlý lehký krok a už byly otevřené. Za nimi se objevila jedna z recepčních a v těsné blízkosti sestra na praxi. Obě nadskočily a bleskově se otočily.
"Paní dokt-"

Den nepřečtených knih

Dnešní příspěvek je jen takový kratičký. Chtěla bych vás všechny - ať již čtenáře či nečtenáře pozvat ke Dni nepřečtených knih. Tento den je mezinárodní a určitě nám všem doma nějaká taková knížka leží =) Mimoto je letošní ročník dokonce i soutěžní! Pokud se vyfotíte, jak čtete vaši nepřečtenou knihu a upploadujete ji na facebook twitter či instagram s hashtagem #dnk2013 - můžete vyhrát poukázku v hodnotě 7 000,- na nákup nových knih u martinus.cz! =) A to už za to stojí, ne? =)

Já osobně se účastním již druhým rokem, letos mě čeká tlustá knížka od J. K. Rowling Prázdné místo - čímž se vlastně moc nevymykám českému normálu, tato kniha je v pořadníku čtvrtá =))

Určitě se taky nezapomeňte přidat k facebookové události =):
https://www.facebook.com/events/436209239827472

Knižní inspirace XII.

Další knihu, kterou vám chci představit, je velmi těžké jakkoliv popsat. Jedná se o sbírku Balady a romance Jana Nerudy. Zařazuji ji sem hlavně proto, že autora tohoto typu bychom měli mít všichni načteného - a to nejen učitelé nebo knihkupci =)

Balady a romance podávají krásný obraz tehdejší doby a zároveň jsou napsány vytříbenou češtinou a krásnými melodickými verši.

Balady a romance

napsal: Jan Neruda
vydáno: 1959

ukázka: Petr usne, sotva lehne;

sotva usne, sen se zvedne:

náhlé světlo po krajině

a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený,

rodinu zří v prostém stáji,

dítě zrovna sluncem září -

v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,

třpytí se a křídly šumí,

Knižní inspirace XI.

Krásná lidská kniha. To je Najít člověka - takový malý dokument, záznam doby. Knihu napsala moderátorka pořadu Najti čeloveka, který vysílala sovětská rozhlasová stanice Maják.

Ano, sovětská. Asi každý z nás má v sobě k tomuto slovu trošičku negativní vztah. Ale musíme si uvědomit jedno. I zde žili lidé, stejní jako my... Pořad Najti čeloveka vyhlašoval pátrání po lidech ztracených ve válce. Bylo to pátrání mnohdy velmi těžké, ztracené děti měly změněná jména. Ze začátku jsem nechápala, jak se tohle mohlo dít. Žena se na ulici otočila a dítě už tam nestálo? Dítě si nepamatuje svoje jméno, příjmení, nic??? Samozřejmě, některé děti si něco pamatovali...

Pak jsem ale pochopila, jak se tohle všechno mohlo stát... Představte si Leningrad (dnešní Petrohrad) tehdejší doby. Bombardování. Váš manžel je zřejmě na frontě, a právě jste z trosek svého bytu vytáhla svoje děti. Snažíte se utéct, jste zmatená... Některé ženy možná své děti nestihly zachránit. A ani si v tom bombardovacím zmatku nestihli uvědomit, že to tak je a že tohle dítě na ulici není vaše. Prostě si ho vezmete. Už je vaše. Dáte mu jméno svého zemřelého dítěte... A děti? Představte si, že jsou vám tři a kolem je bombardování!!!

Ovšem něco vám v paměti utkví. Že jste si jako děti hráli s někým jiným a někde jinde. Že maminko jste říkali někomu jinému. Mnohdy v paměti utkví i ono bombardování. Matky vědí, že ztratili své děti, ale nemohou je najít. S tímto právě pomáhal pořad Najti čeloveka. A spoustu lidí se znovu shledalo. Díky ochotě sovětského lidu, který reagoval na sebemenší stopu při hledání.

Najít člověka
napsal: Agnija Bartová
vydáno: 1975 (Najti čeloveka), česky - 1979
ukázka: Dvacátého října za svítání jsme vyjely s básnířkou Maksimovičovou autem do srbského městečka Kragujevac, asi dvě stě kilometrů od Bělehradu. Desanka věčně vzdychala, že mám příliš nabitý program, ale tentokrát řekla hlasem, který nepřipouštěl námitek:
"Pojedeme tam. To musíte vidět."
Ke Kragujevci směřovaly nesčíslné automobily, po kraji silnice uháněli cyklisté, po všech cestách a pěšinkách se blížili chodci. Sjeli se sem z celé země a mezi nimi mnoho školáků, tisíce školáků nejrůznějšího věku. Tolik dětí, a zástupy se pohybovaly mlčky.

Knižní inspirace X.

Čtení této knížky bylo opravdu "africké". Nejen proto, že nese název Všechny vůně Afriky, ale i proto, že jsem ji četla u řeky v 40-ti stupňových vedrech a že z toho, jak jsem četla a četla a četla, mám parádně spálená záda =)

Všechny vůně Afriky rozehrává více příběhů. Na počátku se setkáváme se třemi příběhy - a také třemi postavami. Ústřední a hlavní postavou je bezesporu Tereza. Nová konzulka v Keni. Tereza trpí nadváhou a z toho i plynoucím nízkým sebevědomí. Při odletu do Keni, opouští přítele, Jiřího. Kdo ví, jak bude vztah pokračovat dál? Vydrží na dálku? Dalším příběhem je příběh Aleše, který se snaží zapůsobit na dívku v Čechách, je však zraněn při setkání s domorodci, kteří ho chtějí oloupit. Přežije? Okouzlí onu mladou dámu? Další příběh je možná trochu smutný. Vypráví o Janě, zooložce, která je vážně nemocná a nikoho nemá. Touží vidět Afriku, Keňu, zvířata... V Africe potká lásku - bezesporu svou poslední, jelikož na tomto zvláštním kontinentě umírá. Kniha nám představuje ještě několik dalších postav a jejich osudy v Africe. Všechny příběhy však mají jeden společný jmenovatel - a to právě konzulku Terezu, která jejich osudy, dříve či později řeší a prožívá.

Tereza mi trošku připomněla mě a můj pobyt v Norsku. Nejela jsem sice pracovat na konzulát, ani jsem netrpěla nadváhou, avšak nízké sebevědomí jsem měla zabaleno s sebou také. Stejně jako Tereza jsem po čase viděla svůj život v Česku s menším nadhledem. Proč dělám tohle, když to vůbec nemám ráda? Proč a čeho se bojím? Proč setrvávám v něčem, co nemá smysl? Zároveň také, v neznámém prostředí a v nebezpečí, které na ni na každém rohu číhá, Tereza objevuje své nové vlastnosti. Terezin keňský příběh mi znovu osvěžil mé norské putování k mé vlastní duši.

Všechny vůně Afriky

napsal: Zuzana Beranová

vydáno: 2013, nakladatelství Jota

ukázka: Beztak už měla jednou nohou našlápnuto k šílenství. Přitáhla si jej a políbila ho na ústa. Jeho široké rty byly kupodivu studené, ale jeho jazyk teplý a zkušený. Začal ji hladit a ona se rozehřívala. Ovládlo ji vzrušení, nemyslela na něj, kdo to je, na svá předsevzetí ani na důsledky svého jednání. Rychle ze sebe sklepala kalhoty a pokoušela se rozepnout zip těch jeho. Mukoto však náhle ztuhl a snažil se její ruku odstrčit. Přesto se k  němu dostala a s úžasem zjistila, že nemá žádnou erekci. Nebylo tam nic. Mukoto se odvalil, sedl si a pomalu se zapínal. Tereza vyskočila, protože ji přepadl hrozný vztek.

I tuto knihu mi poskytlo internetové knihkupectví martinus.cz a je ji možno zakoupit zde.

Knižní inspirace IX.

"Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list. Hrdina byl v tom románu schován. Miluji ho, jmenuje se..."

Ano, použila jsem tentokrát na úvod slova písničky, která mě vlastně už kdysi dávno navnadila, abych si tuto knížku přečetla - a že nevíte, co jsem to vlastně četla? A kdo, že byl ten hrdina z románu? Odpověď na obě otázky je stejná - Oliver Twist.

Oliver Twist se částečně čte složitě. Je to již velmi stará knížka, patří ke klasice. Přesně k té klasice, kterou bychom měli všichni znát a číst. Alespoň pokud se považujeme za kvalitního čtenáře =) Právě proto, že je tato novela již velmi stará, je napsána velmi těžkým, archaickým jazykem. Proto si na četbu Olivera Twista najděte opravdu klidné místo, kde vás nebude nikdo rušit a vy se budete moci soustředit pouze na tuto knihu.

Oliver Twist se narodí v chudobinci a jeho matka zemře hned při porodu. Stane se tak obecním sirotkem a jméno mu vymyslí obecní serbus, jelikož nikdo nezná příjmení ani jméno matky. Olivera tak čeká krutý život v sirotčinci a následně u ženy, která k sobě bere obecní sirotky a takzvaně si na nich "hrabe kapsu". Děti dostávají malé porce jídla, ale čeká se od nich tvrdé dřiny. Stejné je to i v pohřební službě, ve které se má Oliver vyučit hrobníkem. Avšak po konfliktu se starším učedníkem Noem Claypolem se Oliver rozhodne utéct. Uteče až do dalekého Londýna, kde se v podstatě nevědomky zaplete se zloději, kterým velí starý žid.

Souhrou náhod se dostane do domu starého muže, který se chce o Olivera postarat a vychovat ho. Avšak hned při prvním úkolu od tohoto starého muže je Oliver lupiči unesen a nucen k dalšímu vloupání. Při tomto vloupání je postřelen a zdejší rodina - Maylieovi mu uvěří a ujmou se ho. Oliver je u Maylieových šťastný a prožívá krásné dny. Avšak zloději po něm stále nepřestávají pátrat, nechtějí se ho vzdát.

Oliver Twist
napsal: Charles Dickens
vydáno: 1897 (The Adventures of Oliver Twist), česky - 1974
ukázka: "Jistěže," přiesvědčil menší muž, "a ať pan Giles rozhodne jak chce, nebylo by na místě, abychom mu odporovali. Ne, ne, já své postavení znám!" Abychom řekli pravdu, menší muž na to skutečně vypadal, že své postavení zná a moc dobře ví, že rozhodně není zrovna záviděníhodné; jektaly mu totiž zuby, když mluvil.
"Máte strach, Brittlesi," pravil pan Giles.
"Nemám," ohradil se Brittles.
"Máte," dupl si Giles.
"Jste utrhač, pane Gilesi," opáčil Brittles.

Knižní inspirace VIII.

Dnes bych vás velmi ráda seznámila s nádherně smutným příběhem statečné ženy.

Životopisná kniha Doktorka z domu Trubačů, vypráví o velmi mladé odvážné lékařce Vlastě Kálalové. Vlasta pochází z malé vesnice na Písecku - z Bernartic. Je ale chytré děvče a otec jí splní, co jí na očích vidí, a tak jde Vlasta studovat lékařství. Chce se stát chirurgem. Už to samo o sobě je v období 1.světové války velká odvaha! Dodnes je chirurgie spíše parketou mužů. A co teprve tehdy? Kolik úskalí asi musela tato statečná mladá žena prožít?

Hned po škole má však Vlasta další sen. Odjet do Bagdádu a studovat zde exotické choroby. Mladá 26-ti letá žena, chce odjet do Bagdádu. Vím, že je dnes Bagdád jiný než dřív. Modernější, větší - a také nebezpečnější. Avšak i tak si neumím představit, kde se ve Vlastině duši bere tolik odvahy. Odjet sama, bez rodičů, přátel... Do tolik neznámého a odlišného prostředí, jakým bezpochyby Bagdád byl.

Vlasta za svým cílem jde, dostane půjčku od samotného prezidenta republiky T. G. Masaryka. Má veliké štěstí, že jeho dcera Alice - také lékařka - jejímu projektu fandí a zároveň obdivuje tuto nebývalou ženskou statečnost. Avšak ani cesta do Bagdádu není jednoduchá, Vlasta nejprve absolvuje "zastávku" v istanbulské nemocnici. Zde získá potřebné znalosti - hlavně, co se týče zvyků bagdádských lidí a samozřejmě také, nové kontakty a nové přátele.

Když se Vlasta konečně dostává do Bagdádu, ani zde vše nejde jako po másle. Avšak nesmíme zapomenout na Vlastinu nezlomnou odvahu a sílu. Nakonec si zde otevře československou nemocnici, právě v domě Trubačů. V Bagdádu potká i svou životní lásku, Itala Giorgia Silvia di Lottiho s nímž má dvě děti - Radbora a Drahušku. Právě kvůli dětem, kvůli tomu, aby je ušetřili od záludných exotických nemocí se vracejí do Prahy. Nutno dodat, že ani Vlastino zdraví nezůstalo nepoznamenané bagdádským podnebím. Avšak vracejí se v nepravou dobu, zrovna začíná 2.světová válka. Z těchto důvodů se celá rodina di Lottiova uchýlí do Bernartic. Válku téměř přečkají - až když přichází osvobození a ústup Němců, kteří kolem sebe ještě naposledy "kopou". A tak o život přichází Giorgio, Radbor i Drahuška...

I přes tuto velikou bolest neupadá doktorka di Lottiová do apatie. Čímž - minimálně v mých očích její statečnost a síla ještě nabývá na velikosti. Nepřestává pomáhat druhým, nepřestává dovádět svůj "bagdádský sen" do reality a nepřestává lidem kolem sebe předávat optimismus - a to všechno až do své smrti v roce 1970.

Doktorka z domu Trubačů
napsal: Ilona Borská
vydáno: 1993
ukázka: Probudím se a budu někde v Číně.
Do Bejrútu vyjel tchyni naproti Jiří Silvio. Zajistil pokoje v hotelu a navrhl staré paní dvoudenní přestávku v cestě, aby si mohla odpočinout. Odpoledne ji trochu povozí autem, aby také poznala Bejrút.
"Autem ne, chlapče, to bych nic neviděla! Z auta se všechno jen mihne a hned je to pryč," ohradila se energicky babička. "Musím se trochu proběhnout. Nasezená jsem teď po tý cestě nejmíň na rok."

Knižní inspirace VII.

Už dlouho jsem nad knihou neuronila slzu. A už dlouho jsem ji neuronila nad knihou, která nebyla románkem. Románkem o lásce. Možná se to stalo snad proto, jak opravdové příběhy vyprávěla.

Kniha Přítelkyně Barbary Nesvadbové obsahuje dvě povídky. Obě vyprávějí příběhy o holčičím přátelství. První povídka Horevašek nás zavádí do světa Karly, která se rozhoduje mezi mužem a vlastní autonomní svobodou. Popravdě jsem si donedávna myslela, že i to právo na soukromí do vztahu prostě patří. Ale příběh Karly mě trošku znervóznil. S příběhem se zároveň prolíná i příběh Karliny kamarádky Jany, která žije v Anglii, provdaná za Angličana. Prochází v podstatě stejnými problémy jako Karla - avšak ke konci příběhu se dozvídáme, že právě ona naváděla Karlina přítele, aby si jí více připoutal. Nepřála snad Karle lepší život? Nebo si myslela, že takhle musí skončit každá žena? Podřízená svému muži? Myslím si však, že si Martin tohle všechno vymyslel, aby zničil holčičí přátelství, ve kterém Karla měla oporu. Ale kdoví, možná jsem jen moc podezíravá =)

Druhá povídka vypráví o dvou sestrách Anně a Lucii. Lucie je vdaná, má dvě děti a... Manžel ji podvádí. Lucie o tom ví, ale svého muže miluje a proto ho nechce opustit. Anna naproti tomu stojí na druhé straně. Právě se vrátila z Francie, chce se odpoutat od vztahu s ženatým Francouzem. I přesto, že se sestry pohádají, jejich přátelství to nenaruší. Jednoho dne Luciin manžel odejde od rodiny a následně chce při rozvodu Lucii sebrat i děti. Anna se tak najednou dostává do konfrontace - najednou vidí, co sama mohla způsobit. Sestře se snaží pomoci jak při rozvodu, tak hlavně znovu se postavit na vlastní nohy a - možná úkolu nejtěžšímu - aby se přestala bát svého bývalého manžela.

Kniha mne v mnohém poučila. A nejzásadnějším poučením bylo to, že naše holčičí přátelství jsou jeden z nejcennějších pokladů, které my ženy máme.

Přítelkyně
napsal: Barbara Nesvadbová
vydáno: 2013
ukázka: Ale co ten další týden? A ten další? Kdy se mi začne stýskat?
Byla jsem sama ráda. Milovala jsem svoji samotu. Za jakou krátkou chvíli on tuhle tezi rozbil, zvykl mne, že doma někdo čeká. A není to pes.
Domov? Vážně potřebuji k pocitu domova muže? Teplou večeři a náruč?
Proč jsem to sakra nechala zajít tak daleko? Jaká naivita. Jaká hloupost! Co jsem si nalhávala. Že udržím vlastní nezávislost, když mu budu prát slipy? Že se mi nedostane pod kůži. Vážně nedomyšlené.






Tuto úžasnou knihu jsem dostala od ještě úžasnějšího knihkupectví martinus.cz a je ji možno zakoupit zde

Knižní inspirace VI.

V této knižní inspiraci vás opět pozvu na výlet. Tentokrát to bude výlet v podstatě dvojitý. Výlet za hlasem srdce a zároveň výlet do daleké exotické Barmy.

Knížka Jít za hlasem svého srdce od Jana-Philippa Sendkera nás na prvních stránkách seznámí se sympatickou, avšak workoholickou právničkou Julií. Julia má ovšem i jedno trápení. Před čtyřmi lety se z jejího rodinného života vytratil její otec - taktéž právník, původem z Barmy. Julii zjevně trápí i to, že se s otcem pořádně nerozloučila.

Matka - ve snaze na svého manžela zapomenout - Julii pošle krabici s jeho věcmi, ve kterých dívka nalezne také starý dopis adresovaný jakési Mi Mi. Dopis v ní podnítí zvědavost a Julia se z minuty na minutu rozhoduje do Barmy odletět a ženu vyhledat.

Při svém pobytu v Barmě se setká s mužem, který jí vypráví příběh jejího otce. Příběh se Julii zpočátku jeví jako smyšlená pohádka, avšak čím více poslouchá vyprávění, tím více v něm svého otce poznává. Pochopí také, že otcův útěk od rodiny byl spíše návratem do milované země a k milovaným lidem.

Knihu jsem přečetla vyloženě jedním dechem. Příběh malého chlapce, kterého opustí vlastní matka a který prochází nejrůznějšími životními peripetiemi, jistě stíženými i podmínkami, ve kterých se nacházejí obyvatelé státu Barma je popsán velice barvitě, až jsem měla chuť vzít si kloučka domů a postarat se o něj, jak nejlépe dovedu. Postupem doby, kdy klouček vyrostl v mladíka, jsem zjistila, že on by mou pomoc rozhodně nepotřeboval. Přestože v dětství oslepl, naučil se svět vnímat srdcem a ne zrakem. Uměl tak rozeznat povahy i myšlenky lidí. Na této cestě poslechem mu velmi pomohla láska. Láska, která byla bezesporu tou opravdovou. Co se mi na knížce líbilo bylo i to, že ač nás její název trošku přivádí na myšlenku klasického románku. I přesto, že se láska v knize naprosto přirozeně objeví, vůbec není prvoplánová ba právě naopak - výsostně čistá a přirozená. Seznámíme se naprosto detailně s životem v Barmě, s jídlem (někdy jsem měla pocit, že díky popisu si umím představit i jeho vůni), s životem v chýších i s životem a filozofií zdejších mnichů. Knížka mě také donutila zastavit se v mém hektickém životě a porozhlédnout se po krásách přírody, zaposlouchat se do zpěvu ptáků a také přemýšlet o věcech, které můžeme vidět jen srdcem.

Jít za hlasem svého srdce
napsal: Jan-Philipp Sendker
vydáno: 2002 (Das Herzenhören), česky - 2013
ukázka: Právě to jí chtěl povědět hned po ránu, dokonce ještě před snídaní. Pak usnul!
Příležitost pro rozhovor už nikdy nepřišla, ani před snídaní, ani večer po práci.
Následující noci si znovu vybavil každou podrobnost návštěvy u astrologa. Před vnitřním zrakem se mu vynořil jeho dům, nejdříve neostře, pak stále jasněji, jako krajina, nad kterou se zvedne mlha. Uviděl tu místnost, svíčky, vonné tyčinky, tabulku odhalující tajemství života. Velkou knihu lásky. Slyšel výroky starého muže a nechal si je pomalu procházet myslí, slovo za slovem.





Knihu jsem dostala od skvělého internetového knihkupectví martinus.cz a knihu je možné zakoupit zde

Knižní inspirace V.

Ráda bych vás pozvala na strhující knižní výlet do české minulosti. A zároveň bych chtěla poděkovat knihkupectví martinus.cz, že na tento úžasný výlet poslalo mě =)

 Kniha mě upoutala už od první stránky. Co od první stránky... Už obrázek na obalu mi dával jasně najevo, že od téhle knihy se jen tak neodtrhnu. A také mi trvalo pouhých pět dní, než jsem jí přečetla. Dokonce jsem kdesi ve své dušičce objevila sen, být špionem... Domnívám se však, že stejného snu, jako je ten můj, bylo v šedesátých letech minulého století až sprostě využito.

V prvních kapitolách se seznámíme s devítiletým Pavlem, který se nedávno přistěhoval na Slovensko z Moravy a mezi své nové spolužáky nezapadl. Našel si jednoho kamaráda - Karčiho, který se ho zastal v bitce a sám zmlátil starší děti (Pavel je velmi hubený, sám by tuto situaci určitě nezvládl). Důležitým momentem v životě Pavla je bezesporu odjezd na pionýrský letní tábor do Nové Bani. Tento tábor - alespoň dle mého názoru - je velmi zvláštní. Kluci jsou rozděleni do několika skupin a mezi sebou bojují. Pavel využije svých znalostí o velkých vojevůdcích a také doma nacvičených bojových strategiích, které využije i v bojích na táboře. Zaujme tak tajemného Vedoucího, který si stále něco zapisuje a chlapce pozoruje. Několikrát si s Pavlem povídá - hoch ho evidentně začne zajímat. Dodá mu také pocit výjimečnosti a nezbytné sebevědomí.

Pavel se vrací do školy a jeho Vedoucí se dostaví také - s jedním kolegou přednáší dětem o studiu na vojenské škole - obzvláště o jeho výhodách. Po škole si neopomene zajít na návštěvu k Pavlovým rodičům. Tato návštěva není poslední. Postupně jsou při těchto návštěvách Pavlovi rodiče přesvědčováni o nesporných kvalitách svého syna. Je jim také nabídnuta možnost, aby Pavel studoval na vojenském gymnáziu. Pavlovi je též nabízen pobyt v Tatrách v prominentním vojenském sanatoriu. Důvodem je, skutečnost, že je velmi hubený a pro studium na vojenské škole je nutné, aby "zesílil". Obzvláště maminka s tím zprvu nesouhlasí. Odloučení od syna, kterému je teprve devět let, vždy na měsíc se jí zdá příliš bolestivá.

Nakonec se však Pavel dostává do vojenského sanatoria, kde je školen k tomu být agentem. Zprvu trénuje paměť a psychologické dovednosti, později se přidají i předměty, ve kterých se učí vařit a ostatní nutnosti k přežití. Ve svém sklepním pokoji je sledován průmyslovou kamerou, na druhou stranu dostane k jídlu vše, nač si jen pomyslí a v kině promítají filmy jen pro něj.

Poté, co je Pavlovi nadhozena možnost stát se špionem, se jeho myšlenky ubírají právě tímto jediným směrem. Když přijede domů na jižní Slovensko, postupně si nemá co říct, s rodiči ani s kamarádem Karčim. To, co se odehrává v Tatrách je totiž přísně tajné. Při dalším pobytu v sanatoriu se seznamuje s dalšími dvěma kluky - Tlouštíkem a Luntem. V knize jim jsou dány přezdívky, ve skutečnosti se chlapci znali jako čísla - jednička, dvojka a trojka. Následuje výcvik ve třech. Od teď jsou buňkou. Špionskou buňkou. Součástí výcviku je i krutý "výlet" do přírody, ve kterém má naše buňka možnost uvést do praxe vše, co už zná teoreticky. Zimu a hlad nezvládne Lunt a je tedy z programu vyškrtnut, odjíždí domů. Vzápětí je však nahrazen novým Luntem - kus za kus.

Následuje několik akcí v terénu, začíná se samozřejmě od nejlehčích - sledovačky komunistických prominentů v Bratislavě - a končí jednou velmi těžkou. V Řecku sledováním tureckého překupníka se zbraněmi. Obsah těchto špionážních akcí vám neprozradím, ať si také můžete něco přečíst sami =) Prozradím snad jen to, že tato poslední akce skončí tragicky a všem našim malým hrdinům při ní jde o život...

Knize bych toho vytkla jen velmi málo. Snad jen občasná gramatická chyba či věci "ztracené v překladu" ze slovenštiny - Tlouštík je mnohdy nazván Tučkem atd.
Rozhodně však doporučuji se na tento neobvyklý a vzrušující výlet do šedesátých let vydat =)

Byl jsem dětský špion
napsal: Jozef Kollár
vydáno: 2013
ukázka: "Počkej, jak se jmenuješ?"
"Karky", odpověděl pihovatý špunt.
"Co je to za jméno?"
"Karel. Babička mi říká Karči, protože je Maďarka, a děda, ten je z Rakouska, zase Karl. Říká, že se tak jmenoval i poslední císař, který podepsal rozpad monarchie, a já mu ho trochu připomínám. Nevím teda čím, děda už moc dobře nevidí... Nedaleko Bratislavy, v Rakousku,s je takový lovecký zámek, kde to ten Karl tehdy podepsal..."
"Se nějak vyznáš. To všechno si pamatuješ ze školy?" zeptal se ho nevěřícně Tlouštík.




Knihu je možné zakoupit zde.

Knižní inspirace IV.

Znovu se vydáme do oblasti sebevzdělávání. Dnes se podíváme na rozšiřování vzdělání - tedy kurikulum pro mateřské školy.

Jaro v mateřské škole
napsal: Eva Opravilová, Vladimíra Gebhartová
vydáno: 1998
ukázka: Empatie, vcítění, souznění, jednoduchý estetický soud, citový prožitek - to všechno (nebo alespoň něco z toho) se může objevit v rozhovoru nebo besedě nad textem nebo celou knížkou, ovšem spontánnost dětí a další zpracování zážitku ve výtvarném či pohybovém a hudebním vyjádřením je tu pro vás největším didaktickým úspěchem.
U četby na pokračování je dobré přihlédnout, k tomu, aby děj, příběhu byl opravdu na pokračování, aby epizody kapitol byly přehledné a současně vzbuzovaly zvědavost, co bude dál. Tento typ předčítání je vhodné volit pro "starší" děti.

Vladimíra Gebhartová (4.ledna 1931) od roku 1973 do roku 1986 řídila časopis pro děti Sluníčko. Učila na malotřídce, filosofické fakultě, i na pedagogické fakultě, na které externě působí dodnes.

Dílo:
Obrázky z lesa Řáholce (1982)
Král, král na dudy hrál (1982)
Čítanka pro druhý ročník (1982)
Říkanky pro radost (2006)
Jak a co číst dětem v MŠ (2011)

Vlastní názor: Kniha je velmi zdařilá a opravdu hodně se těším na to, až si půjčím v knihovně další díly s ostatními ročními obdobími. Kniha dává velmi jasnou a stručnou zprávu o vývoji kurikula pro mateřské škole v Česku, nabízí jasný přehled základních pojmů a vše následně uvádí do praktických ukázek. Úžasné jsou návrhy na promluvy s dětmi (už jsem některé z nich ozkoušela a s trochou fantazie při předání informace fungují naprosto dokonale). Informace, které v těchto námětech nalézáme jsou zábavné, zajímavé a užitečné. Oceňuji i skutečnost, že se kniha ve velké míře věnuje námětům na komunikaci s dětmi, i předčtenářské dovednosti. Těchto námětů je totiž obecně málo k sehnání - nebo alespoň těch kvalitních. Výborná je i zásobárna básniček, kterou si každá učitelka v mateřské škole ráda obnoví a osvěží.
Co se týče negativ velmi mi chybí k příslušným tématům náměty na činnosti pohybové, výtvarné, hudební či dramatické. Obzvláště posledních zmíněných je totiž také velmi málo.

Knižní inspirace III.

Tentokrát vás zavedu do svého milovaného Norska =) A jsem si jistá, že ač je to poprvé, rozhodně ne naposled =)

Jaro

napsal: Sigrid Undsetová

vydáno: 1925 (Våren), česky - 1988

ukázka: Jednou u oběda řekla Rosa, která odpoledne nakupovala a všelicos zařizovala v městě:

"Představ si, když jsem dnes zašla do Irisu na šálek čaje, potkala jsem Aksela - "

Torkild neodpověděl.

"Ptala jsem se ho, proč proboha k nám už teď nikdy nepřijde a on mi řekl, že jste se nepohodli - " A když Torkild stále neodpovídal, pokračovala: "O tom ses mi nikdy nezmínil.

Torkild se dosud nedokázal přimět, aby své ženě pověděl o roztržce s bratrem, a tak když se v posledních měsících někdy na švagra ptala, dostávala vyhýbavé odpovědi.

Sigrid Undsetová (20.května 1882, Kalundborg, Dánsko - 10.června 1949, Lillehammer) byla norská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1928.

Dílo:

Mládí (1910)

Střípek kouzelného zrcadla (1917)

Kristina Vavřincova (1920 - 1922)

Olav Audunsøn I. (1925)

Olav Audunsøn II. (1927)

Vlastní názor: Román by se zcela jistě dal zařadit mezi psychologické - jako většina autorčiných děl. Zatím jsem měla tu možnost se setkat s dalšími dvěma - Kristinou Vavřincovou a Olavem Audunsønem. Po těchto dvou naprosto brilantních prózách bylo mé očekávání od útlé knihy Jaro velké. A rozhodně nebylo zklamáno.
První, co mě velmi mile potěšilo, že se tentokrát podíváme do města a to hned hlavního. Milé je i to, že nahlížíme do doby, kdy se Oslo nazývalo Christiania. Už jen tento krásný název ve mě vyvolal vzpomínky na nejstarší a nejromantičtější čtvrť v Oslu, která stále nese tento název. Dalším pro mě velmi milým překvapením byl fakt, že hlavní hrdinka Rosa ve svém mládí žije s rodiči v ulici Pilestredet - na této ulici stála moje norská univerzita, kterou jsem svého času měla možnost navštěvovat. Blízká mi tak byla i Teresegaten - bydliště Torkilda či park a louka na Songsveien nebo i místo prvního polibku našich milých hrdinů u Osloské tvrzi poblíž hlavního městského přístavu.
Román je naprosto strhující - ale začne být strhujícím až přibližně v druhé třetině. Seznámíme se s rodinou Torkilda - s otcem, které žádné z jeho dětí nemá rádo, nevyrovnanou sestrou Doris a bratrem Akselem, který se do Norska vrací po letech a tudíž k rodině necítí žádnou příslušnost. Ve vzpomínkách se Torkild vrací i k matce, která se svým duševním zdravím nezvládla tíživou rodinnou situaci a vzala si život.
Torkild je od puberty bezhlavě zamilován do Rosy Wegnerové, dcery přítelkyně jeho matky. Avšak Rosa jeho lásku nesdílí. Nesdílí ji ani poté, co se vezmou, vdává se spíše z jakéhosi zvyku či spíše pocitu, že pouze Torkild ji skutečně zná. Manželství projde velmi těžkým obdobím, kdy se mladým manželům narodí mrtvý synek. Tato velká rána zapůsobí na jejich duši a manželé si přestávají rozumět. Rosa se chystá na odjezd z Norska a vše nasvědčuje rozvodu. Avšak právě před tímto odjezdem se Torkild poprvé přestane ve vztahu ovládat a věnuje své manželce vášnivou noc. Ta - možná právě proto, že poprvé ve svém životě vidí vášeň - se do svého muže bezhlavě zamiluje. Avšak přeci jen odjede navštívit svou přítelkyni do Dánska a nakonec dojde i k rozvodu...
Konec tohoto románu si tentokráte nechám pro sebe - opravdu totiž stojí za přečtení =)

Knižní inspirace II.

Tentokrát je moje knižní inspirace odborná. V dnešní době je již samozřejmostí, že si každý z nás doplňuje kvalifikaci a znalosti. Ani pedagogika není v tomto ohledu výjimkou. Když jsem poprvé viděla ve školce jednu malou holčičku, věděla jsem, že to čeká i mne - sotva půlrok po škole. Co jsem ale netušila, že to bude cesta za netušenými možnostmi a krásami světa autistů.

Přemůžeme autizmus?
napsal: Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc.
vydáno: 2009
ukázka: Tyto sloučeniny fungují rovněž jako dárci metylových skupin. V některých zemích se prodávají preparáty s těmito sloučeninami izolovanými z pivovarských kvasnic.Tisíce autistických rodin uvádějí jejich příznivé působení na zlepšování symptomů PAS. Jedná se zejména o redukci počtu epileptických záchvatů, změny v chování, zlepšení řeči a omezení stereotypních rituálů. My jsme si již uvedli, že DMG je součástí kyseliny pangamové, vitaminu B15. Obě tyto látky se vyskytují například i v rýži natural a v játrech. U nás přichází v úvahu konzumace pangaminu a nikoliv izolovaných DMG a TMG. Příznivé je i to, že se jedná o prostředek cenově dostupný a přírodní, kde je rovněž řada dalších vitaminů a stopových prvků.


Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc.
Profesorka fyziologie živočichů od 1. února 1989, v létech 1981-1990 byla vedoucí katedry fyziologie a vývojové biologie přírodovědecké fakulty UK, kde je zaměstnána dosud. Publikovala více než 250 vědeckých prací a kongresových sdělení, je řešitelkou řady vědeckých grantů, autorkou pěti odborných skript, členkou několika českých a mezinárodních vědeckých společností, její životopis je uveden v různých zahraničních publikacích typu „WHO is WHO“.


Vlastní názor: Je pro mne velmi obtížné se nad touto knihou zamyslet. Velice oceňuji její celostní obsah - dozvíme se věci fyziologické, biologické a do jisté míry i psychologické. Pro mě osobně je kniha napsána velmi náročným jazykem, který je velmi odborný - což jistě ocení zdravotníci či osoby, které se s autismem setkávají již delší dobu a proto je pro ně snažší tomuto textu rozumět. Co mě velmi zklamalo bylo jen obecné  seznámení se s existencí všech poruch autistického spektra (PAS). O všech těchto poruchách (dětský autismus, Aspergerův syndrom, pervazivní poruchy blíže nespecifikované, Rettův syndrom, dětská desintegrační porucha a hyperaktivní sdružená s mentální retardací a stereotypními pohyby) se nadále mluví v obecné rovině - jako o PAS. Přitom z mých zkušeností se nejrůznější práce a odlišnosti jednotlivých poruch PAS značně liší. Dále autorka uvádí rozsáhle možnosti diet a doplňků stravy, které však jsou ministerstvem zdravotnictví považovány za neúčinné a zbytečné. Avšak jsem si jista, že v některých případech pomoci pomohou - možná spíše na bázi: věř a víra tvá tě uzdraví.
Co ovšem považuji za zdařilé - i v kapitolách, se kterými ve většině nesouhlasím - jsou přínosy i pro nás dospělé. Je dobré si uvědomit, že zdrojem vitaminu D je slunce a že se před ním chráníme až nadměrně a v našich tělech podle posledních lékařských výzkumů chybí. Že to nejsou jenom autisté, kdo by měl spát v úplně zatemnělé místnosti..Také oceňuji, a to velmi vysoce, zdůraznění toho, že autistům bychom se měli snažit přiblížit poznat jejich svět. Zkusila jsem to právě při stereotypních pohybech - nejen, že mi to otevřelo dveře do života velmi uzavřené holčičky s Aspergerovým syndromem, ale popravdě běhat po špičkách a mávat rukama jako motýlek křídly bylo neuvěřitelně uvolňující a odpočinkové.
Dále je v knize napsán odkaz na test Autism Treatment Evaluation Checklist - který je zdarma k dispozici na internetu. Také jsem si ho ze zajímavosti udělala a potvrdil mi to, co jsem tušila již dávno - každý z nás má v sobě něco z autisty. Avšak mnozí z nás se naučí v tomto světě žít a fungovat a tyto symptomy potlačovat.
Knihu tedy doporučuji spíše zdravotníkům nebo speciálním pedagogům. Rozhodně není vhodná pro první literární setkání s autismem.

Knižní inspirace I.

Rozhodla jsem se, že mimo vlastní tvorbu a mimo zápisky vychovatelské, více či méně šílené se s vámi také podělím o to, co čtu a na co se dívám v televizi a tak dále a tak dále... Takže vítejte u první knižní inspirace =)

Nevěsta z Lammermooru
napsal: Walter Scott
vydáno: 1906 (The Bride of Lammermoor), česky - 1985
ukázka: "Vaše Milosti," odpověděl Ravenswood, "je zbytečné dále se tou věcí zabývat. Co vám zákon přiřkne či co vám už dal, to máte - nebo budete mít k dobru pro sebe. Ani můj otec, ani já bychom nepřijali nic z milosti."
"Z milosti? Ne - vy mne nechápete," bránil se lord strážce, "alespoň ne jako právník. Nárok může být po právu, a jako takový přiznán. Ale čestný muž nemusí v každém případě stát o to, aby jej prosazoval."
"To je mi líto, Vaše Milosti."
"Ale kdež, ale kdež," vyvracel host, "hovoříte jako mladý státní návladní: u vás duch předbíhá důvtip. Mezi námi je ještě mnoho věcí, o nichž teprve lze rozhodovat. Jsem starý člověk a toužím po klidu; můžete se na mne hněvat za to, že zde na hradě mladého šlechtice, který zachránil život mé dceři i mně, vyslovuji přání - říkám to celým srdcem - aby se tyto záležitosti rozhodly podle zásad nejvelkodušnějších?"
Starý pán za řeči pevně držel mladíkovu neúčastnou ruku ve své a působil na něj tak, že mu prostě znemožnil - třeba byl snad původně jinak rozhodnut - , aby odpověděl jinak než souhlasně. Popřál tedy hostovi dobré noci a odložil další hovor na ráno.
Ravenswood spěšně došel do síně, kde měl strávit noc a nějakou dobu měřil její kamennou podlahu...

Walter Scott
Sir Walter Scott, 1. baronet (15.srpna 1771 Edinburgh – 21.září 1832, Abbotsford) byl skotský básník, prozaik, romanopisec a sběratel skotských balad, představitel romantismu. Je považován za zakladatele historického románu. Jeho historické romány jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších anglických vůbec, protože ovlivnily tvorbu několika generací a byly velmi populární.

Dílo:
Lidové zpěvy skotského pohraničí (1802 - 1803)
Wawerley (1814)
Chirurgova dcera (1827)
Píseň posledního skotského barda (1805)
Guy Mannering (1815)

Vlastní názor: Kniha je docela náročně psaná a docela dlouho trvá, než se do ní člověk začte a začne ho bavit. Snad je to starým jazykem či snad spletitostí děje. Každopádně je čtenář svědkem dramatického až hrůzného vyvrcholení děje, kdy shakespearovský příběh sira Edgara z Ravenswoodu a Lucy Ashtonové skončí nemalou tragédií. Náročnému čtenáři určitě doporučuji dočíst a přečíst =)

Prkna, co znamenají svět

Tak vás asi dneska zklamu... Slíbila jsem výlet před školní lavice... A pak jsem si to rozmyslela =) Určitě se s vámi na tenhle výlet vydám (já se teda na něj vydávám každý den, ale alespoň virtuálně vás jednou vezmu s sebou. No, možná i víckrát), ale... Říkala jsem si, že by bylo ošklivé opomenout všechny ty skvělé zážitky, které jsem zažila na jiných školách, při táborech a campech... Jaké to bylo, když jsem sama byla vychovávána... Možná bych mohla i zveřejnit své pedagogické krédo - i když je trošku pobuřující =)) Zkrátka a dobře začnu, jak říká jeden můj velice milý kamarád od lesa =) Jenže ani tento "lesní" seriál dneska nezačnu - SNAD příště =)

Prkna, co znamenají svět... Co si představím první? No, popravdě písničku od Chinasek =) Aby bylo jasno, kterou, hned jí pro jistotu přikládám =)

Jenže ve skutečnosti myslím na naše předvánoční vystoupení v kulturáku. Zkoušení této vánoční slavnosti mi nijak nevadilo - spíš naopak, docela jsem si ho užívala. Avšak, když nastal čtvrtek Č, jakoby se všechna moje radost a klid zhroutily... Mimoto - musím se ještě vrátit k úterku. Svou vlastní blbostí (jak jinak vysvětlit to, když si člověk posadí dítě na nohu, když sedí na bobku) jsem si natáhla vazy v kotníku... Takže cesta do kulturního domu byla spíše cestou prokulhanou. Mimoto jedno naše školkové dítě (pro obraznost mu říkejme třeba Jaromír) se, ani ne v půlce cesty, rozhodlo, že potřebuje na záchod (samozřejmě, Murphyho zákon zafungoval, nemohlo se mu chtít na malou, abychom ho postavili ke stromu, že). A tak - jelikož jsme byli kousek od školy - jsem Jaromíra chytla za ruku a vlekla za sebou do školy na záchod. Kulhajíc jsem poslouchala Mirečkovi nářky typu: "Pani učitelko, já už to nevydržim, ale nemůžu jít rychlejc, je to daleko????" Ve chvíli, kdy se mi tohoto nebožáčka povedlo posadit na záchod, začal kňourat, že má batoh na zádech a bundu a... "Hele, chvátáš, sundej rukavice, ať se nestane nehoda!!!!" "Pani učitelko, já se neumim utřííííííííííít!!!" a za chvíli: "Pani učitelko, teče mi nudleeee" (pořád to šílené kňourání). Ve skrytu duše jsem se hrozila, že řekne, že se ve svých šesti letech neumí vysmrkat... "A nemám kapesnííík!"

Když se nám úspěšně podařilo dohnat zbytek školky (vyloženě na schodech ke kulturáku), jako by mi spadl kamen ze srdce. Nebo spíš jeho úlomek. Zato velkej a asi rovnou na nohu - ta začla pulzovat, čekala jsem, jestli se chystá upadnout?? Tak jsme se všichni převlíkli, učesali - dětičky byly krásné. Noha si pulzulovala... Káťo, nevšímej si toho, to určitě přejde, neboj!

A jsme na podiu, na těch prknech, co znamenají svět. Zpíváme... Cože, já nezpívám??? Co to je za chrapot, co ze sebe vydávám??? No, tak to mi ještě scházelo! Všechny zkoušky zpívám a mluvím pěkným jasným hlasem, aby se děti měly čeho chytnout a teď se ten zvuk donáší sotva k mému uchu - no radši, ať se nedonáší, to je děs!

Ořechy. Klekáme. Auuuuuuu, moje noha tu asi zůstane i se školákama. Tiše úpím, zavírám oči a skřehotám: Má maměnka cosi má... Holčičky koukají kamsi za sebe... Říkám: Holky koukejte do hlediště a zpívejte nahlas! Tak to holkám vydrží asi tři vteřiny - a takle pořád a pořád dokola... Už to skončilo? Mám pořád nohu? Krásná úleva večera, když sedím, piju kafe a jím buchtu - a vidím, že chodidlo je na svém místě =)

Jako dítě jsem si každopádně besídky užívala víc... Děsivé je na tom všem to, že další besídka se koná na moje narozeniny - takže hlavně se nezranit! =)

Ano, je to tak... Rozhodla jsem se s vámi dělit o své zážitky. Možná se občas podělím i o něco jiného, než o školní story, historky a vtípky, co mě dohání k šílenství. Ale moc dobře vím, jak spousta lidí (těch, co neučí, nikdy neučila a nikdy ani učit nebudou) baví právě zážitky ze školních lavic - nebo spíš... Před školními lavicemi =))

Ano, jsem učitelka. Nebo spíš vychovatelka, což je pro děti asi ještě horší slovo =) Kdysi mi jeden kolega učitel řekl: "Vychovatelka? To jsou snad jen ty starý báby, co mlátí děti, neee????" No, tak nejsou, no...

Samozřejmě, ani mě to ve škole nebavilo. Zvlášť na základce to pro mě bylo otřes a hrůza, učitelky mě takzvaně "prudily a vychovatelka v družině, tak to byla úplně ztracená existence... Na střední a hlavně na intru se to poněkud změnilo (stoprocentně v nějakém dalším článku přidám k dobru nějakou "neškodnou" intrstory či historku ze školních lavic tehdejších knihkupců). Vychovatelky i učitelky byly docela fajn - alespoň některé a mnohé z nich ovlivnily můj život - zřejmě už napořád =)

A tenkrát taky vzniknul nápad, že se sama stanu vychovatelkou - kdysi jsem se nechala slyšet, že jestli se vydám na vejšku bude to jen a jedině vychovatelství. Ještě jsem si trochu pohrávala s myšlenkou stát se učitelkou (i jsem úspěšně zvládla přijímačky) - ale nakonec jsem se rozhodla, že být učitelkou, co prudí a dává blbý domácí úkoly a sama je z práce otrávená, radši se budu děckám věnovat v jejich volném čase. Hmmmm... A tak prudím jako vychovatelka ve školní družině - jak moc, to už je otázka pro mé nebohé žáčky... =)

Ale i tak - i když jsem vychovatelka připadám si úúúúúúúúúúúúplně normální (jasně, že dětem nepřijdu, co bych to byla za dospěláka =)).
A tohle zřejmě na úvod úplně postačí, příště už se podíváme před školní lavice, ze kterých hrozně nápadně čouhají taháky, dopisy, někdy (hodně málokdy) i knížky a nebo háčkování - až si říkám... My URČITĚ nebyli takhle nápadní a minimálně taháky jsme si schovali lépe =)))

Otevřená zlomenina srdečního svalu

Bolest. Bodavá a pronikavá. Opravdová. Kdysi jsem slyšela, že srdce nemůže bolet. Ale já to cítím. Cítím, jak se s mučivou pomalostí odlamuje kousek po kousku. Jak nezastavitelně teče krev. Cítím jak se jeho zbytky omlacují o žebra a nevím, co moje srdce bolí víc.

S každým mým nádechem bolest sílí. Nemůžu spát. Bojím se, že srdce se navždy rozlomí a já ho nezachráním. Hledám nějakou medicínu na tato muka - ale žádná není. Nechápu, proč nejde dát zlomenina srdce do sádry stejně jako zlomenina nohy. Nechápu a přeju si, aby to šlo...

Bolest mě dožene až k slzám. Těžkým, nezastavitelným potokům, které prýští přímo z ran rozcupovaného zbytku srdce. Jejich sůl štípe v krvavých ranách a tím spouští nový velkolepý potok...

Jen se ptám: Proč ani slzy nepřináší úlevu od příšerné bolesti??

26.10.09

17 IX.

A tehdy vlastně začal ten stav, ve kterém se nachází dnes. V tuhle chvíli jí začal k životu stačit jen a pouze Ben. Nikoho jiného nepotřebovala. Nebo alespoň potřebovat nechtěla. On byl přeci její zachránce a ochránce. K čemu všichni ti ostatní, kteří už jí ani nemají rádi…

         Nenávidí je!!! Nenávidí ty soucitné pohledy Táni, Vendy i Inky. Nerozumí tomu, čemu se smějí, absolutně jí jejich vtipy nepřipadají vtipné. Neví proč, dříve přišly. Dříve by blbla a poletovala s nimi. Jenže teď to nejde. Vidí ten pitomý soucit se vším, co se poslední dobou stalo. Jenže ona nenávidí soucit. Nikdy v životě nikomu nepomohl, tak proč by sakra měl jí?? A tak ví, že o své kamarádky přichází. Ale ve skutečnosti jí to vlastně asi nevadí. Pořád má Bena, ví, že s ním je v bezpečí. Ví, že dokud je tu on, tak je v bezpečí…

         Jenže i tenhle čas skončil. Ben už je pryč. Sice nebydlí žádnou strašnou dálku, ale jejich cesty se navždy rozdělily. Nemuseli si to říkat. Adriana to cítí hluboko ve svém srdci. Je třeba jít dál. Ví, že musí. Ale nechce! Chce zpátky Bena a chce zpátky všechny ty dny s ním… "Áďo…?" "Ne, Vendy, nebrečim, sakra!!!" už začíná být ošklivá na lidi kolem. Ví to, ale nemůže si pomoct… Jak jinak ji nechají na pokoji? "Tak promiň no… Já jen… Jestli Ti chybí, tak to chápu, klidně se můžeš vybrečet." "Nikdo mi nechybí, Vendulo! Je mi takle dobře." rozkřičí se a odchází do sprchy.

         "Tak…" "Už jedeš?" ptá se Adriana naprosto zbytečnou otázkou. Stojí s Benem u auta a navíc vidí jeho sbalené tašky. "Jo, už musím…" "Tak přeju šťastnou cestu" sakra! Proč říkám věci, které nemyslím vážně! Říká si v duchu. "Nechci, abys odjel, Bene…" slzy už nejdou zadržet. Nece před ním plakat, ale stavidla jakoby nešly zastavit. Je konec. Ví to. Konec všemu mezi nimi dvěma… "Ale no tak… Život jde dál, Ádí. Nesmíš to vzdát, rozumíš? Musíš jít dál, jo?" tiskne ji na svou hruď. "To bude těžký bez Tebe…" "Musíš, Áďo. Takovej je život, že někdy odchází, to co milujeme… Měj se krásně, ahoj."

A tak ji tam nechal stát. Odjel a ona plakala. Měl pravdu, ví to. Ale nechce, aby ji měl! Chce, aby se škodovka na rohu otočila a vrátila se zpátky. A tak čeká hodiny a hodiny…

Konce bývají těžké v tom, že jsou vlastně novými začátky. Začátky, které jsme si nepřáli. A stejně tak to bylo i s tímhle začátkem. Bolel. Neskutečně moc bolel… Ale Adriana se i s touto bolestí snaží vstát a jít dál. Ví, že musí vyřešit spoustu věcí a spoustu věcí urovnat. A tak se s bolestí zvedá a sama sobě slibuje, že se pokusí jít dál…

17 VIII.

Byl únor. Pravá nefalšovaná zima se spoustou sněhu. Adriana se právě vrátila z venku. Byla svědkem toho, jak Vašek zesměšnil Bena. A věděla, že ho zesměšňuje jen kvůli ní. Stála u okna a plakala. Táňa s Vendy byly hrát pingpong. Byla sama. V tom se otočila a uviděla svou poličku nad postelí, která byla celá obložená různými léčivy. A v tom jí to projelo hlavou. Nepřemýšlela dlouho, začla vyloupávat tabletky jednu po druhé a jednu po druhé je zapíjet čajem.

         22.únor 2005. Ví, že to byl den její smrti. Možná ho jednou nechá vytesat na náhrobek vedle úmrtí svého těla. V tento den totiž zemřela teprve 17-ti letá duše Adriany Xaverové…

         Leží vedle své postele na zemi, tiše pláče a čeká. Čeká na okamžik, kdy umře. Těší se na něj a zároveň se děsí, jak bude probíhat. "Adriano! Co blbneš! Vendy, rychle někoho sežeň!" Najednou věci dostanou nový ráz. Táňa ji nutí, aby vyzvracela ty léky, které má v sobě. "Ádinko… Co blbneš, zlato. Pojď sem." Objímá ji její Ben. Adriana vůbec neví, kde se tu vzal. Pláče na jeho rameni a moc dobře cítí, že tenhle velký chlap, pláče také. "Vendy, sanitku. Zavolej sanitku!" Křičí za její kamarádkou Ben.

         Adriana ví, že tenhle okamžik doopravdy neměla přežít. To, co ji čekalo poté bylo možná ještě daleko horší, než to, co měla za sebou v posledních pár měsících. Ale ví, že to byl také výkřik. Zoufalý výkřik o pomoc.

         Sanitka rychle brázdí silnice. V nemocnici připojí Adrianu na různé hadičky. Připadne si jak malá bezvýznamná holka. Pláče. A nepřestává plakat.

         Ráno jí dovolí jít se umýt. Pohlédne do zrcadla. Vidí oči, ve kterých není ani trocha touhy po životě. Vidí svoji oteklou vybledlou tvář, ve které nelze pomalu ani rozeznat rty. Sbohem, Adriano… Loučí se sama se sebou. Ví, že z tohohle těla vyprchal život.

         Na tenhle den nikdy v životě nezapomene. Při každém pohledu do zrcadla vidí sama sebe jako sedmnáctiletou holku, která včera večer umřela. Ví, že to tak je a ví, že tenhle den už se nikdy z jejího života nedá vymazat.

         Návrat z nemocnice byl krutý. Chtěla, opravdu strašně moc chtěla, jít za celou svojí třídou a bavit se s nimi. Věděla, že oni čekají na to, že přijde a že bude v pohodě, jako byla dřív. Ale najednou to nejde. Nic není jako dřív. Ona není jako dřív. Pláče. Nedokáže jít za svými přáteli a bavit se s nimi.

         Vrací se tedy ze školy o něco dříve. Zaleze do postele a zkouší usnout. Za několik minut ji ovšem probere zaťukání na dveře. "Jak je?" vždyť jemu se Adriana nemůže ani podívat do očí! Co tu dělá? Proč jí tohle dělá? "Tak to víš…" odpoví Benovi a sklopí zrak. "To bude dobrý…" hladí ji po tváři. "Nesmíš to vzdát. Spolu to zvládnem, uvidíš." Usmívá se na ni její láska. "Ale…" snaží se Adriana namítat. "Nic neříkej. Zvládnem to, slibuju." Obejme ji a ona usíná. Ví, že je v bezpečí.